Bledé tváře (Zelená krev 4 & 5)

Konec devatenáctého století, severní Amerika. Bratři Luke a Brad Burnsovi přišli v útlém věku o matku, kterou zavraždil jejich otec Edward King, vůdce neblaze proslulého gangu Crimson. Mladší Luke poctivě pracoval a ze staršího Brada se stal nájemný zabiják hledající vraha jejich matky. Oba v cestě za pomstou nalezli nový domov, ten jim ale dlouho nevydržel. Vražda Anne, kterou Luke bral jako svou druhou matku, ho mění v démona pomsty.

Posledními dvěma díly Zelené krve Masasumi Kakizaki ozvláštňuje příběh o pomstě rasovými problémy, ať už jde o předky Afroameričanů a jejich krádeže dobytka nebo o rudochy a jejich boj o posvátná území. Hlavní linka se věnuje postupné likvidaci členů gangu Crimson až k velkému finále a konfrontaci bratří s jejich otcem. Kakizakiho scénáře nejsou bůhvíjak oslnivé a jak sám přiznává v jednom z doslovů, raději kreslí, než píše, přesto dokáže vyseknout slušnou poklonu starým spaghetti westernům. Patetické dialogy obou bratrů i vysvětlování očividného jsou mnohem běžnější pro japonskou mangu, stejně tak zběsilá akce. Možná i proto je Zelená krev unikátem, který se dá připodobnit ke korejskému westernu Hodný, zlý a divný Jee-woon Kima. Povědomé západní zápletky jsou mnohem frenetičtější a vyhrocenější s často bizarním humorem, se kterým hltač asijské literatury a kinematografie prostě počítá.

Kresba stále zůstává hnací silou celé komiksové řady – obrazy indiánů útočících na pevnost konfederace nebo exploze budov, nezapomenutelný gatling, dokonalé, čisté tahy. Zelená krev má svůj půvab právě díky obrázkům, které vyvažují standardní zápletku i příběh.

Finále série je řádně krvavé i patetické. Bohužel zde není žádný zásadní zvrat ani šokující odhalení, jen poklidný konec a smíření. Kakizaki jako by chtěl svým hrdinům dopřát odpočinek. Ne že by rezignoval na originalitu, spíše chtěl oživit staré časy, kdy jako kluk s tátou hltal staré westerny. A to mu nelze mít za zlé.