Blues Alive: Oslava svobody

A je to. BluesAlive dospěl ke konci svého čtyřiadvacátého ročníku a de facto odstartoval přípravy na oslavy festivalového jubilea. I třetí den se nesl ve znamení tradice nastolené předchozími dvěma dny. I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

Opět se začínalo u našich severních sousedů. Podobně jako páteční Forsal, i Selesian Hammond Group předvedli vybroušený set, tentokrát více postavený na zvuku hammondek pod rychlými prsty Jacka Zajace a zpěvu Joanny Kaniewské. Rozdíl tu ale byl – menší show, méně póz. A tedy i více přirozenosti a uvěřitelnosti.

Kytaristů, jako je Noah Wotherspoon, jsou spousty. Všichni odehrají podobně vyspělé vystoupení, spolehlivě si omotávají publikum kolem prstu, ale jen málokterý dovede předvést něco skutečně nového, přidat nějaké to koření, které by jeho hru dokázalo vydělit z davu. Zároveň lze jen obtížně něco vytýkat. Wotherspoon hrál na jistotu, s lehkostí i přesností, jen nelze mluvit o úchvatném výkonu.

Pro „kovboje z Georgie“ Zacha Daye byl jeho koncert premiérou nejen českou, ale i evropskou. Rozpačitý šum v publiku způsobil pohled na dlouhovlasého blonďáka vyzbrojeného pouze baterií tří kytar – dokáže celý set utáhnout s tak omezeným výrazovým rejstříkem? Nicméně dřevní blues z Delty, řezané vlivy country, zafungovalo rychle. Když pak bylo celé vystoupení korunováno sólem na elektrickou cigar box kytaru a sympatickým projevem interpreta, který se pohyboval v publiku a ochotně se s návštěvníky fotil, bylo jasno.

fotogalerie ze závěrečného festivalového dne k vidění zde

Britské Catfish provází slušný hype oceňované mladé kapely z britských ostrovů, ledacos sliboval i ohnivý přebal aktuálního alba. Nicméně nebylo to tak výbušné, jak se čekalo. V kytaristovi Mattu Longovi nicméně dříme velký potenciál, viz jeho neobvyklé spojování bluesového feelingu v sólech s jakýmsi prostorově méně sevřeným přístupem, který je charakteristický spíše pro hráče z artrockového ranku.

Kenny Neal si pro sebe ukradl poslední den festivalu koncertem, který co do energie dalece překračoval to, co je v Šumperku už dobrým zvukem. Šlapající kapela, frontman, bavič, ale hlavně výborný muzikant střídající kytaru a harmoniku, ale také schopný si od basáka vypůjčit jeho nástroj. Neskutečný drive, válcující entuziasmus a mimořádná, bluesovým smutkem nekalená radost. Tečka jak víno, kterou ještě povýšil závěrečný jam Neala se svými „předskokany“ Zachem Dayem a Mattem Longem z Catfish. Tahle trojice přehoupla akci dlouze přes půlnoc. A chtě nechtě byl tenhle gejzír neutuchající energie tou nejlepší možnou oslavou třiceti let svobody. Na politiku se v Šumperku nikdy netlačilo, letos byl ale tento rozměr přítomný v průběhu celého festivalu.

BluesAlive si i ve svém čtyřiadvacátém ročníku udržel stoupající tendenci posledních let. Stabilně vlídná atmosféra, program, který se nebojí rozšiřovat svůj záběr, a přesto zůstává věrný blues, a hlavně vnímavé publikum, které ví, že se na dramaturgii může spolehnout. Dobré to bylo, jak jinak.