Blues bez šťávy (Eric Clapton)

Eric Clapton je pro mnohé - autora textu nevyjímaje - vstupní branou do bluesového světa. Kdo se ale vydal hlouběji, často zjistil, že původní bluesmani i spousta Claptonových souputníků toho nabízí o poznání víc. Odpárat zásluhy mu ovšem nelze, byl to on, kdo dostal blues do mainstreamu, je to kytarový velmistr a pár notoricky známých hitů za sebou má taky. Není divu, že na něj přišla téměř plná O2 arena v Praze.

Sám mistr se divákům příliš neodvděčil. Běžné pojetí vztahu umělec-publikum, tedy něco, co by se dalo shrnout jako “jsem tu pro vás” převrátil Clapton na “jste tu pro mě (a mě je to celkem jedno)”. Už dlouho jsem neviděl koncert, který byl zahrán tak z povinnosti, bez zápalu, rutinně.

Hudebně lze celému podniku vytknout máloco. Clapton přivezl do Prahy set poskládaný z povinných hitů (Cocaine, Layla, Tears in Heaven, Badge, Wonderful Tonight atd.), solidních coverů (I’m Your Hoochie Cochie Man) i fan favourites typu White Room nebo Key to the Highway. Vcelku vyvážený setlist příjemně osvěžila střední akustická část, a Clapton se tak ukázal v obou svých polohách.

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Kytarista a jeho kapela - působí v ní mj. i svébytný Doyle Bramhall II., který Claptona na několika místech s přehledem přehrál - se totiž celý koncert schovávala ve stínu. Částečně pomohly obrazovky, ale i ty v mnoha případech ukazovaly jen siluety. Sama hlavní hvězda vlastně jen dvakrát za celý koncert poděkovala a letmo představila kapelu. Tím skončila veškerá komunikace. Pravda, to se občas stává, ale i takový Bob Dylan, když hrál posledně v pražské Lucerně, se na závěr koncertu zvedl od klavíru a s diváky se rozloučil. Clapton a jeho band zmizel jako pára nad hrncem.

Přídavek, cover Joea Cockera High Time We Went, odehraný opět spíše z povinnosti, dokonce odzpíval klávesák. A bylo v tom více životnosti než v předcházející hodině a půl. Zabolely i očekávatelné emocionální momenty, Tears in Heaven a Wonderful Tonight. Prvně jmenovaná byla pojatá jaksi z rychlíku, jako by to chtěl mít Clapton za sebou, ikonické kytarové intro té druhé zase rozbil na jednotlivé tóny natolik, že se v něm melodie prakticky ztratila.

Jistě, Claptonovi táhne na osmdesátku, nežil zrovna příkladně, v poslední době ho trápí neuropatie. Pak je ovšem otázka, proč důstojně nezrušit celé turné a odejít na odpočinek. Nikdo by se nezlobil. Zůstaly by pozitivní vzpomínky a ne blues, kterému došla šťáva.