Bluesová hypnóza (Seasick Steve)

Pódium v Lucerna Music Baru zmenšené vyvýšeným piedestalem. Kolem na sloupech řetězy z barevných žároviček, které by se hodily na vánoční stromeček. Na malém pódiu, v podstatě na jedné hromadě, bicí, hned několik značně opotřebovaných kytarových aparátů a rozvrzaná židle s hromadou polštářů, nízko posazený mikrofon. Trůn pro krále blues?

Seasick Steve možná není ani králem blues, ani králem kytary, jeho přijetí na prvním samostatném koncertu v České republice tak ale skoro vypadalo. Vousatý fenomén s neodmyslitelnou kšiltovkou na hlavě a omlácenými kytarami v rukou dal širšímu publiku ochutnat jak, by mohlo znít to pravé blues od Mississippi. A co na tom, že je Seasick Steve z Floridy a rád si užívá sluníčka na její nejjižnější výspě nebo že na posledním Blues Alive v Šumperku byli autentičtí bluesmani hned tři. Seasick Steve má vzácný dar. Cítíte se s ním, jako že jste opravdu tam.

Blues Seasick Stevea je syrové, repetitivní, hypnotické. Z jednoduchých licků a rytmu rovného, jako když střelí, dovede vytěžit maximum. V souhře s jeho přiznaně vidláckou image a historkami o vínu, které hrozny nevidělo ani na pět mil a chuťově připomínalo benzín, není těžké podlehnout. Ten chlápek je totiž uvěřitelný, charismatický a sympatický a svou přímočarou ba minimalistickou hudbu, která od prvních tónů svádí do příjemného transu, umí podat s lehkostí, která se jen tak nevidí. Je až s podivem, že se svým neměnným stylem dokázal naplnit devítku dlouhohrajících alb a pořád to není nuda. Podstatná část setlistu v Praze patřila novince Can U Cook?. Novinky doplnily staré kousky, které hladce vklouzly do charakteristického, jednolitého zvuku, na jaký jsme u tohohle čiperného osmdesátníka zvyklí. Starý pes pořád předvádí své naučené kousky. A vyčítat mu, že se snad opakuje, je k ničemu. Blues je o opakování zažitého a navíc to v tomhle případě není vůbec nuda.

Mírou ovací byl upřímně překvapený i sám protagonista. Druhý přídavek, po dlouhé diskuzi v zákulisí a posílání publika domů s omluvou za Trumpa v plánu nebyl, nejspíše ani obětavé a nekonečné potřásání pravicí, pořizování společných selfie a podepisování desek. A že jsem v té frontě stál taky...