Boj o život v podání Waltera Trouta

Muzikanti s příběhem táhnou. Nejinak tomu je i v případě Waltera Trouta, kdysi hrajícího v Bluesbrakers Johna Mayalla, který porazil zákeřné onemocnění a s plnou vervou se vrátil zpět na koncertní pódia. Bohatští o zkušenost na hranici smrti, neztrativší nic z toho, co z něj dělá legendu. A ve studeném a formálním prostředí Congress Hotelu Clarion v Olomouci to jasně dokázal.

Prožité životní útrapy zůstaly zapomenuty, alespoň pokud jde o výkon, který tento pětašedesátník předvedl. Až na dvě výjimky (jamem natažená klasika Rock Me Baby a předpřídavková Going Down od Moloch) postavil svůj dvouhodinový koncert na vlastních věcech. Rovněž si vystačil s jedinou kytarou (jaký kontrast proti Renému Lackovi v roli předskokana, který kytary vystřídal tři a ještě snaživě coveroval Hendrixe) a hvězdné manýry nechal v šatně. Jeho výkon byl dokonale soustředěný, nehvězdný. To, že ON je tím, na koho těch pár stovek lidí přišlo, jako by ani nehrálo roli. Při hojných sólových pasážích spíše ustupoval dozadu, místo aby se hřál na výsluní divácké přízně.

Tříčlenná doprovodná kapela (Johnny Griparic - basa, Michael Leasure - bicí, Sammy Avila - klávesy) svého bandleadera soustředěně následovala a vytvářela mu solidně tvrdý a hutný základ. Sám Trout je kytarový mistr, který ctí míru toho, co je pro posluchače snesitelné. Sólovalo se dost, ale vždycky přesně tak akorát, aby se z běhajících prstů po hmatníku nestala vyprázdněná exhibice. Trout dobře ví, kdy zjemnit - a proměnit svou kytaru téměř ve violoncello - a kdy naopak přidat na důrazu a zvuk řádně přiostřit. Zpěv samotný měl v sobě onu bluesovou živočišnou dravost a tah na branku. V nečastých promluvách se Trout vracel ke svému boji s nemocí. Příjemným osvěžením byla účast jeho syna Jona, který si s otcem střihl několik písní, a pak společně zajamovali v klasice Rock Me Baby. Překvapilo rovněž zapojení Andrewa Elta - brýlatého chlapíka, který se celou dobu tvářil jako kytarový technik, ale jak se ukázalo, s hlasem silně připomínajícím mladého Iana Gillana - do baladické skladby Take Me Home.

Bohužel, koncertu neprospěla volba prostoru. Kapacitně i zázemím pro diváky bylo všechno v pořádku, byť kontrast klasického bluesového publika s poněkud snobským prostředím a personálem byl nepřehlédnutelný a místy vyvolával úsměv na tváři. Problémem byl zvuk. Akusticky na tom kongresový sál v Clarionu není příliš dobře, zvuk se tříštil, nástroje se slévaly do prapodivné zvukové koule a hlavně zpočátku koncertu byly značně nečitelné. To však bylo jedinou výraznější vadou na kráse jinak výborného koncertu.

Před olomoucké publikum nastoupil poučený člověk, který ví, že nic není jisté a že za život je třeba se rvát. To čišelo z každého tónu a z každého slova, které ten večer zaznělo.