Bolest, která neodchází (Waxahatchee)

Sestry Crutchfieldovy se v Kodani vyznají. Po menších koncertech v Nørrebro a Amager se jim konečně podařilo získat dostatečné publikum na okupaci rockového sousedství Vesterbro a zavítaly do malého sálu domu Vega. Pozornosti se jim dostalo i od předních dánských médií a na koncert zavítaly bezmála dvě stovky diváků.

Allison Crutchfield nehraje jen druhé housle po boku své slavnější sestry Katie a pod vlastním jménem má sólový projekt. Na společném turné pak vychází najevo, že moc rozdílů mezi nimi nenajdete. Písně Waxahatchee a Allison Crutchfield jsou podobné jako vejce vejci, co taky čekat od dvojčat? Ze sedmi dobře napsaných, ležérně zahraných písní nejvíce vyčnívala závěrečná a nejznámější Dean’s Room. Vystoupení chyběla energie nebo spojení s publikem a na úvod středečního večera to vypadalo, jako by všichni byli moc unavení.

Katie Crutchfield v čele Waxahatchee tak před sebou měla nelehký úkol, který chytla za dobrý konec. Pomalá, emotivní Recite Remorse zdvořile probudila ze spánku a v následující Silver vyvolala vzpomínky na altrockovou emo scénu z konce minulého tisíciletí. I na letošním albu Out in the Storm jsou slyšet náznaky Jimmy Eat World nebo American Football v době jejich největší slávy a tomu odpovídalo i složení obecenstva. Věkový průměr kolem pětatřiceti značil, že teenagerskou vzpurnost vystřídala melancholie vztahových problémů, bolesti dospívání jsou na celý život. Slibný začátek vystřídala nuda a jalová prezentace nepomáhala chytrým textům.

Sál se z poloviny vyprázdnil během čekání na přídavek. Písně z předloňského alba Ivy Tripp, La Loose a Under the Rock, vyšuměly ještě před dozněním a největším vzrušením večera tak bylo dobíhání autobusu. Waxahatchee zůstávají kapelou, kterou je dobré slyšet z nahrávky - během deštivých podzimních dnů skladby jako Sparks Fly vyniknou nejlépe. My si ale v Kodani užíváme babí léto a o víkendu si zajdeme na nějaký taneční synthpop.