Bombino, syn pouště

Legendární malijský hudební Festival au désert musel být letos z důvodu nejisté politické situace zrušen, v Čechách se však během roku vystřídalo hned několik hudebních zástupců lidu Kel Tamasheq. Po omladině Tamikrest a harcovnících Terakaft převzal pomyslnou štafetu Bombino. Dá se říct do třetice všeho dobrého, neboť jeho o poznání rockovější přístup vzbuzuje nadšení po celém světě, návštěvníky pražského Paláce Akropolis nevyjímaje.

Kytarista Omara „Bombino“ Moctar se sice narodil před třiatřiceti lety v Nigeru, patří však ke kmenu Tuaregů. Ve velké rodině čítající sedmnáct bratrů a sester se chlapec musel umět prosadit. Odmítl chodit do školy a aby unikl otcovu naléhání, začal žít se svou babičkou. V matriarchální kultuře vcelku běžná věc, stará žena měla na Omaru dobrý vliv. Vrátil se do školy, období sucha však nomády donutilo k migraci a později i k dlouho trvajícím bojům o svá práva. V táborech začal Bombino poslouchat tuaregské písně stylu „ishoumar“. Slovo pocházející z francouzského „chomeur“, tedy „nezaměstnaný“, se brzy stalo synonymem pro bojující rebely. Když začaly nepokoje, dvanáctiletý Omara uprchl s rodinou do Alžíru, kde se dostal ke kytaře. Otci se myšlenka muzikanta v rodině nezamlouvala, a tak Bombino natruc odešel do Libye, kde s přáteli propadl Hendrixovi, Knopflerovi i Dire Straits. Začal více hrát, často při hlídání stád na pastvě. Brzy se stal vyhledávaným kytaristou a vydal první album Agamgam. Roku 2008 už byl lokální hvězdou a vystupoval s kapelou Tidawt. Díky pomoci neziskové organizace odcestoval do Kalifornie, kde nahrál bluesovou verzi písně Hey Negrita od Rolling Stones pro projekt Stone's World: The Rolling Stones Project volume 2. Bombino se toho roku stal také průvodcem Angeliny Jolie po Nigeru a měl jedinečnou možnost představit svou kulturu a obtíže Tuaregů. První mezinárodní album Agadez vyšlo roku 2011 a ihned následovalo úspěšné světové turné, na kterém předskakoval jak nejslavnější tuaregské kapele Tinariwen, tak třeba Steviemu Wonderovi či JuJu.

Letos přijel do Paláce Akropolis představit nejnovější nahrávku Nomad, která vznikala v Nashvillu pod producentským dohledem Dana Auerbacha z The Black Keys. Chvíli po osmé přivítal Moctara a jeho band hlasitý aplaus. Stačilo jen hrábnout do strun a publikum se začalo jako na povel vlnit. Bombinovy písně jsou sice vystavěné na tradičních tuaregských rytmech, vliv velkých amerických kytaristů je však znát a pod povrchem bublá jak rock, tak blues. Stejně jako jeho pouštní hudební souputníci zpívá o svém lidu, svobodě, těžkostech života bez domova i kráse tuaregských dívek. I když z hlediště několikrát zalétla k pódiu pochvalná slova, Moctar dostál své přezdívce. Bombino je totiž variací na italské slovo „bambino“ a právě s dětskou nesmělostí klopil kytarista oči nebo šeptal poděkování. Klimatizace se pro ten večer moc nepředřela, hedvábné hábity a šátky jen těžko ukrývaly potůčky potu kanoucí z hudebníků.

Jakožto samouk má Bombino jedinečný styl hraní. Štíhlými prsty vybrnkává melodie s nesmírnou lehkostí, přejíždí po hmatníku nahoru a dolů, jako by hladil milenku, navíc se po celou dobu nepřestává usmívat. Radost z hraní byla více než zřejmá. Oproti albu to bylo monotónnější, někdy se až zdálo, že píseň nemá začátek ani konec. Melodie mnohdy sklouzávala k houpavějšímu reggae, rytmus udával důrazný bubeník, který často nepatrně zrychloval a dostával příchozí do mírného tranzu. Vynikající, hodinu a čtvrt dlouhý koncert zakončil dlouhý přídavek. Celá kapela se pak přesunula do předsálí, kde strávila notnou chvíli podepisováním všeho možného.

Turné, které započal Bombino letos v květnu, pokračuje až do prosince. Vyvrcholením bude vystoupení v newyorské Carnegie Hall, Moctarovým snem je ale zahrát si s Carlosem Santanou. Kdo ví, možná si brzy pustíme novinku dvou výjimečných kytaristů na youtube.