Bonobova harmonická monstra

Britský zvukový eklektik Bonobo dodržel tříletý rytmus svých pražských zastávek. Po návštěvách Roxy a Lucerna Music Baru zavítal tentokrát do divadla Archa. Prakticky každá návštěva někoho z ikonického labelu Ninja Tune zvedá značnou vlnu posluchačského zájmu. Bonobo není a nikdy nebyl výjimkou, takže skutečnost, že se koncert podařilo vyprodat, nemohla nikoho překvapit.

V publiku byly příjemně promícháni zástupci snad všech generací. Ty spojovala především vysoká očekávání a zvědavost na klubovou koncertní premiéru letošní novinky The North Borders. Předkrm a první porci kolektivního vlnění obstaral světoběžník fLako, který vystoupil jakožto oficiální předskokan aktuální části tour a svou porcí beatového vizionářství balancujícího na hranici abstraktního hip hopu a elektroniky naplnil pověst jednoho z nejtalentovanějších inovátorů ve svém oboru. Publikum sice bylo rozeseto mezi sálem, nekonečnými frontami na baru a pokuřováním v pasáži, ale první projevy spokojenosti na sebe nenechaly dlouho čekat.

Na včasný začátek vystoupení Bonoba a jeho ansámblu se už všichni tlačili pod pódiem, když hned na úvod zazněl Cirrus, singl z aktuální desky. Milým překvapením byl čistý zvuk, který umožnil sledovat typicky delikátní hru s různorodými motivy, drobné posuny a proměny oproti studiovým verzím. Oblíbené momenty z desek byly zachovány, ale živé podání je dokázalo představit v různě rozpracovaných variantách, pohrát si s novými kontexty a celkově zintenzivnit jejich podobu. Výběr skladeb dal zaznít podstatné části aktuální nahrávky, která byla hojně prokládána průřezem nejsilnějších momentů starší tvorby.

Za hudebníky se promítala projekce na řadu panelů. Ta byla občas příjemným doprovodným prvkem, ale na rozdíl od konceptů, jaké vozí DJ Shadow či Amon Tobin měla pouze okrajový význam. Důležitější roli sehrálo decentní nasvícení, které umocnilo podstatné momenty a zároveň nerušilo, osvětlovač je zjevně pevnou součástí celé výpravy. Díky němu bylo vždy jasné, kam zaměřit pozornost, odchody a příchody jednotlivých hráčů probíhaly takřka nepozorovaně. Z kapely poutal největší pozornost saxofonista, střídající saxofon s klarinetem, a bubeník, jehož sólo v druhé polovině vystoupení sklidilo bouřlivý ohlas, který však nebyl výjimkou ani po jednotlivých skladbách. Mimo ně tvrdili zvuk ještě klávesák, kytarista a samozřejmě Bonobo sám, který kromě elektronických hračiček obsluhoval i kytaru.

Chybět nemohla vokalistka, v jejíž roli se představila éterická Szjerdene. Její příchod pokaždé pohnul atmosférou do procítěnějších poloh, zpomalil vlnění publika a nabádal k zavření očí tak, aby přesně se rozlévající hlas vynikl v celé své průzračnosti. Různorodý a často až exotický výběr zvuků a samplů, které především s magicky znějícími perkusemi tvoří kostru Bonobových kompozic, ukázaly své jinak ne zcela známé tváře a na albu neslyšené gradace sklízely zasloužený potlesk. Prozkoumávání harmonických možností stavebního materiálu mělo pevnou půdu pod nohama i díky vysoké kvalitě nazvučení, a tak bylo k vidění a slyšení to nejlepší, co mohl britský producent v současnosti nabídnout. A že toho není málo.

Zklamaný neodcházel nikdo. Vyprodání Archy nezpůsobilo otravnou přeplněnost prostoru, naopak přispělo k vynikající kulise. Simon Green s kapelou předvedli velmi přesnou podívanou a při aplausech vřele odhazovali profesionální výrazy. Spokojenost na všech stranách.