Brad Mehldau Trio v krabičce od sirek

Píše se rok 2005. Jsem na studijním pobytu ve Finsku a jakýsi Ital mi dává do ruky desku Brada Mehldaua Largo. Sjíždím jednu věc za druhou a poznávám několik předělávek. Je to nádhera. Deska mi zůstala a ta nádhera tam stále je. Na zahajovacím koncertě JazzFestu 2014 v Brně tomu bylo poněkud jinak.

Americký pianista a skladatel Brad Mehldau zahrál se svým triem v Janáčkově divadle téměř dvouhodinový koncert. V recenzích stálo, že jde o příval energie, magickou sílu nebo dokonce o mysteriózní zážitek. Vypadá to ale, že jsem četl recenze na někoho jiného. Úvodní slovo pronesl ministr kultury ČR (považte!), sdělil nám festivalovou omáčku a zakázal pořizovat jakékoliv zvukové a obrazové záznamy. Setmělo se a ke koncertnímu křídlu Steinway & Sons usedl chlapík ve středních letech s doprovodem kontrabasisty (Larry Grenadier) a bubeníka (Jeff Ballard). První věc je oťukávací. Následuje romantický začátek druhé písně, která se v polovině přehoupne do swingujících synkop všech nástrojů. Pánové se odvazují, ale stále mám pocit sevření. Jako by ta hudba byla zamčená v krabičce od sirek. Třetí, podle všeho zásadní věc, je cover písně Beatles And I Love Her. Zajímavá rytmika vytváří prostor pro klavírní variace. V nich Brad Mehldau ukazuje svou pravou tvář.

Osobitý styl jeho hry spočívá v modulacích ostinátních figur tam a zpět, až je zlehka vyždímá. Technikou může nejednomu připadat, že se neumí trefit do doby, jelikož hraje většinou synkopicky a uplatňuje princip arytmie. Jako když kohout-klovne-mimo-zrno. Jenomže toto spojení je právě to, co  Mehldaua charakterizuje a dělá jeho hru tak výjimečnou. Při další skladbě dostává prostor kontrabas. Sólo svou dynamikou dává tušit profesionalitu basáka, ve třech následujících kusech exceluje bubeník, u kterého se jak jinak než nedopočítáte. Střed koncertu ovšem vnímám nezajímavě až unyle, skladby jsou si podobné harmonizací, muzikanti překvapují pouze jednotlivě. Korunu tomu nasazuje Mehldau, když si během sóla na bicí sedne na stoličku jako jogín. Působí poněkud arogantně. Základní set zakončuje osmá, opět nevýrazná věc a plný sál tleská standing ovations. Sedím a sleduji plátno za pódiem, se záběry kamer. Trio přidává největší nářez. Předělávka Radiohead Knives Out koncert v mém případě zachraňuje.

Možná někde v jazzovém klubu při sklence by to bylo lepší, ale v divadle… Tady se ten mysteriózní zážitek zkrátka nekoná.