[ˈbrekfəst] aneb Žižkovská valentýnka

Valentýnská sobota v Praze vybízela ke škrtání binga, co všechno se jednomu podaří stihnout – roztocký Masopust, křest Lichnovského v Punctu, Love Bombing Marketu v MeetFactory, Double Date Fuchsu2 nebo ranní koncertní session [ˈbrekfəst] LilyTesly a Kristýny Sumcové? Challenge accepted, 60 % splněno. [ˈbrekfəst] tenhle maraton lásky zahájil už v osm ráno. LilaTesla večer před zasdílela na stories, ať se nezdráháme přispět dobrotami k snídaňovým hodům, tak jsem cestou z Viktorie Žižkov ještě zaběhla pro maliny a lotusky. Doběhla jsem deset minut po avizovaném začátku ve víře, že se beztak vždycky začíná později, to už v komorních prostorech City Surferu ale moc místa nezbývalo. Občas se vyplatí chodit na čas, opozdilci hledali místo jen stěží a kolikrát dlouho postávali před vchodem a očima přes sklo hledali, kde by pro sebe našli skulinku.

V malém DIY baru se servírovala káva i pečivo, rozespalé publikum korzovalo sem a tam. Výzdobu holky pojaly minimalisticky úměrně prostorům, na zadní plachtě zářila symbolická hvězda z růžového nebe, stage se s počtem přítomných poněkud zmenšila, vymezil ji jen dlouhý purpurový závěs a skaty skryté pod hutnou vrstvou vosku zapálených svící. Valentýnskou edici zahájila LilaTesla s Kristýnou Sumcovou recitací básně Johany Kroupové (k dohledání jsou také na Apple Music), zachytávám „bez lásky jsme sami v BMW metalíze / bez lásky jsme sami i v BMW metalíze“ a bezděčně mě napadne, kolik zdejších tu má auto. Moc ne, tipla bych si, párů v objetí zato naštěstí vidím dost.

Vzhledem k výhradně akustickému programu zůstáváme potichu a v tichosti přichází před purpurový závěs i brazilský kontrabasista Luan Gonçalves. „Dobré ráno, je brzo,“ vítá. „Je čas, kdy začnu hrát, a pak je kouzelný čas, kdy se mi začne líbit, co hraju. Ten nastává přesně v 8:30 večer, tak teď je to přesný opak.“ Ticho se rozmělní smíchem a trpělivě sledujeme, jak Gonçalves ladí. „Já asi nebudu nic moc říkat a uvidíme.“ Další půlhodina patří experimentálnímu akustickému šumu, hlubokým droneům a disonantním linkám, které přeskupuje k ucelenějším melodiím. Když zpívá v portugalštině, místností se rozpíná lehká melancholie, přenáší nás do svého časoprostoru. Vybrnkává, střídá smyčce, v jednu chvíli sahá po obmotaném nitkou, který na strunách přeskakuje do lehkého třepotu. „Ter amor, me obey!“

S akustickou kytarou pak navazuje Arnošt Štáva alias Angst, který vstoupil do letošního roku s novým albem Ny Eve 2024. Vydal ho společně Donaumarinou pod záštitou uměleckého kolektivu 6000 oveček. Jména jsou mi neznámá, kolem sebe ale cítím nakažlivé nadšení a mám radost, že objevuju zase něco nového. Už dlouho jsem neslyšela syrový zvuk strun a hlas bez modulace a efektů, člověka nutí zpomalit, nemusí tolik bystřit, aby zachycoval tisíce drobných detailů. „I have asked my father why the sky is red / He replied with no “buts” he had replied with no “and” / It was the end of grass and lions / hiding under the ground from us,“ zpívá hluboce ve své Lullaby. Set mohl být nakonec jen o něco kratší, písně splývají jedna s druhou jako nekonečné vyprávění a místo probouzení spíš opravdu kolébají, snad záměrně. Kolem mě klíživé oči, ranní snění.

Před odchodem si raději doleju kafe, u stolku s kasičkou na dobrovolné vstupné si dělám radost *B valentýnkou, jemnou holubičkou s čtyřlístky od Báry Hájkové. Rychle zdravím Lilu, zdá se, že tuhle DIY session čekají jen dobré věci. Tak zase v květnu a já kvapím na tramvaj, do jednoho ze tří políček kreslím hvězdičku.