Bruselský diktát v oranžerii (Les Nuits Botanique 2025)

Když do něj přilétáme, je město Brusel už téměř rok bez svých volených zástupců. Mimo jiné se to má podepisovat na jeho starosti o veřejný prostor a schopnosti regulovat jevy jako nárůst velkých vozů typu SUV v centru. Sami hned registrujeme hromady nevynesených odpadků kupících se na chodnících. „So THIS is the centre of Europe?!“ komentuje je náhodná kolemjdoucí, vzpurně a nahlas, tak, aby to všichni slyšeli. Já se zatím zasním a představuji si bezvládí (včetně průvodního komentáře Wernera Herzoga: „We are witnessing the rotting corpse of a city that lost the ability to govern itself…“) jako nemilosrdný přírodní proces, který postupně pohlcuje bezbranné město a jeho obyvatele, oslabené dekádami nečinnosti a neschopné účinně se postavit silám vymykajícím se jejich chápání. Když se pak ale na festivalu bavím s místními, říkají, že Brusel je stejný jako vždycky a nefungování zastupitelstva s tím nemá nic společného. Jeden z nich dodává, že pár let zpátky byla celá Belgie bez vlády dokonce dva roky a stejně zvládla během té doby znárodnit několik bank nebo vést válku v Afghánistánu.

Ale jak už tomu u bývalých koloniálních velmocí bývá, veřejný prostor je tu kontaminován nejen provozem, odpadem a všeobecným nadbytkem, ale také ulpívajícími historickými vinami. Svůj největší rozvoj zaznamenalo město za vlády krále Leopolda II. a vděčí za něj z velké části brutálnímu vykořisťování Belgického Konga. Budovy z té doby stojí, kam se podíváte, vedle neogotické baziliky Sacre-Coeur či majestátního královského paláce je to i skoro tisícovka secesních domů, vynikajících užitím vzácných dřev, slonoviny a dalších původem zámořských materiálů.

Ve městě s početnou africkou minoritou (ještě početnější je ta arabská, mezi přistěhovalci bez belgického občanství nicméně stále přesvědčivě vedou Evropané) se průběžně vede debata o tom, jak neslavnou minulost ve veřejném prostoru vhodně kontextualizovat a zároveň ji pokud možno nevymazávat. V roce 2020 zmizelo z města několik Leopoldových soch a současný belgický král při té příležitosti poprvé veřejně vyjádřil lítost nad dopady koloniální správy africké země. (Na formální omluvu Kongo čeká dodnes.) Zpytování historického svědomí jako by tu ale už před delší dobou našlo své hrubé materiální předznamenání v monumentálně ohavných mrakodrapech, kterými bylo v masochistickém gestu urbanistické samohany neurvale poznamenané centrum města.

V obklíčení těchto monster se nachází i Le Botanique, druhdy Národní botanická zahrada, od roku 1984 ale především kulturní centrum. Budova bývalé oranžerie slouží po celý rok jako koncertní a výstavní prostor a na konci jara hostí právě také hudební festival Les Nuits Botanique. Při té příležitosti se k sálům uvnitř připojuje také venkovní stage, situovaná před velkou fontánu, z obou stran obklopená pečlivě vyvedenými keřovými ornamenty. Le Botanique v sobě bezpochyby koncentruje mnohé z toho, co je na Bruselu dobré – působivou architekturu, belgické pivo, živou kulturu i jakousi příjemně línou atmosféru udržovanou navzdory všem neduhům velkoměsta.

Nesoulad různých podob Bruselu jako by se trochu odrážel i v dramaturgii festivalu, který se vyznačuje velkou pestrostí stylů a žánrů, trochu bezradně je ale chvíli důrazně odděluje, chvíli zas nerušeně míchá dohromady. (Dojem spíše volnějšího propojení podporuje i skutečnost, že lístky se dají pořídit jen samostatně na každý den a nikoli už na více dnů či na celý festival.) První den je metal, druhý den noise/psych/divno rock, v sobotu pop a šanson, v úterý koncert Azaelie Banks (a pouze tří dalších interpretek), následující pátek lze vidět Jenny Hval či Alabastera Deplumea, ale také protančit noc na čistě klubové vnitřní stagei. Druhá polovina festivalu už je méně kytarová, přibývá rapu, popu a R&B, elektronické hudby a rovněž interpretů ze zemí globálního Jihu. My si z celého desetidenního špalku nakonec vybrali polovinu první a vědomě tak trochu upozadili objevování nového ve prospěch příležitosti vidět konečně naživo Mclusky, The Jesus Lizard nebo Osees.

ZÁPAL A ZANÍCENÍ

V Bruselu asi 200 dnů v roce prší, nám ale za celou dobu neskrápne ani jednou, na počasí máme tedy mimořádné štěstí. Prosluněné pozdní odpoledne prostorám Le Botanique sluší – kromě hlavní stage, okolní zahrady a prostorného schodiště-osvěžiště prosvěcují paprsky slunce i dlouhou prosklenou chodbu s merchem a stánkem organizace Discare zabývající se duševním zdravím. Name of the game je dnes metal, velmi tak kvituji možnost dodatečně zde pořídit zapomenuté špunty do uší.

Program na hlavní, venkovní stagei záhy otevírají bostonští Elder, jejichž melodický psych/stonerový set krásně ladí se slunným počasím a příjemně navnazuje na nadcházející večer. Nad celou kapelou se zvukově i vizuálně tyčí zpěvák, čahoun s vlasy po ramena, jehož podmanivý, důsledně čistý vokál se díky perfektnímu nazvučení ani na moment neztrácí v okolním mumraji. Vevnitř zvuk o něco později naopak spíš pohřbívá dánské Llnn, jejichž originální směs hardcoreu, sludge a industriálních field recordings vyznívá naživo spíše rozpačitě. Kapela se topí v basovém bahně a frontmanova škubavě snaživá stage presence na výsledném dojmu taky právě nepřidává.

První wow moment přichází s vystoupením Zeal & Ardor, jež si v posledních letech vydobyli proslulost propojováním různých variet metalu a afroamerických spirituálů. Naživo je to chvílemi skutečně strhující zážitek – kapela zvládá black metal, djentové odsekávání i citlivě zvolnit, zpěvák Manuel Gagneux suverénně přechází z blackového skřeku do zastřených téměř soulových poloh, skvěle ho přitom doplňují hned dva další vokalisti. Nadšení ze zakoušení neznámého v průběhu koncertu nicméně trochu opadá a místy to celé začíná působit trochu dojmem cirkusového triku. Nejvíc to ale padá, když se hrany obou krajních poloh ohladí a zprůměrovaný metal/gospel zní náhle jak ten nejfádnější stadionový rock. Zeal & Ardor nicméně nepřestávají do konce svého setu překvapovat a loučí se s námi nabuzenými syntetickými phat baze kopáky písně Clawing Out. Kamarádi veskrze soudí, že to byla „hrozná píčovina“, pro mě ale nakonec jeden z nejsilnějších zážitků festivalu.

ZDECIMOVANÝ, ALE ŠŤASTNÝ

Během dne si festivalový program doplňujeme o návštěvu fantastické výstavy When We See Us věnované figurativní malbě v dílech umělců ze zemí Afriky a africké diaspory. Vděčně se připojuji k Alex, která je uměním živa a vysvětluje mi specifika vystavených děl, odlišné práce s perspektivou a jiné podrobnosti. Oba jsme ale svorně u vytržení z radikálně odlišné estetiky od našich obvyklých očekávání a zážitků z uměleckých galerií, se kterou se tu setkáváme. Obraz The Most Vulnerable Amongst Us (Sip Sip) od bahamského výtvarníka Lavara Munroa je naprosto srdcervoucí a zůstává ve mně ještě dlouho po tom, co opustíme prostory galerie Bozar.

Povzneseni na duchu se vydáváme na druhý festivalový den, který naopak slibuje zábavu uzemňující, špinavou a upocenou. Říkám si, že sto let nazpátek by belgickým kolonizátorům nešlo asi moc do hlavy, že na „vysoké“ umění se vydáváme za mladými africkými a afroamerickými umělci, zatímco potřebu hluku a zběsilého zmítání se do rytmu nám pomáhají uspokojit stárnoucí běloši. Psychic Graveyard tuhle potřebu každopádně naplnili dokonale. Noiserocková úderka disponuje dvěma synťáky místo kytar a zpěvákem, který mezi svými acidickými výlevy maniakálně pobíhá po pódiu a mlátí se rukama do hlavy, jako by mu ten krásně disonantní bordel způsoboval krajní duševní ujímání.

První takty Kap Bambino zní, jako kdyby si Machine Girl zahulili s Vitalicem a vyrazili na motokáry. Kolem sebe slyším komentáře jako „fun fair music“ a „Crystal Castles, eh?“, já ale nadšeně nabíhám k hlavní stagei, jen abych se po dvaceti minutách zas vrátil na schody – životnost bohužel nemá tahle muzika velikou. Chvíli se tak místo hudby věnujeme jídlu a pivu, veganské burgery jsou solidní a piva tu mají na čepu asi čtyři druhy, já beru převážně za vděk solidním lambicem Mort Subite, co tu stojí stejně jako nevábný ležák Cristal.

Se soumrakem se začíná prostor před hlavním podiem opět zaplňovat a ve vzduchu visí netrpělivé očekávání. Hrát se nechystá nikdo jiný než psychedelické legendy Osees neboli Oh Sees neboli The Oh Sees neboli Oak Seeds neboli Oat Seers. Zážitek je to hutný a maximálně fyzický. S prvními údery dvojice bubeníků se publikum proměňuje v přelévající se lidskou kaši s mastnými oky v podobě průběžně se formujících circle pitů. Texturu zajišťuje všudypřítomný písek, vláhu kelímky s pivem poletující ve vzduchu. Základní články společenské smlouvy ale zůstávají neporušeny – jakmile se někomu rozváže tkanička nebo vyzuje bota, okamžitě se kolem něj utváří bezpečnostní sektor, aby mohli situaci uspokojivě vyřešit, a holku přede mnou, co neustále padá, většinou zvedáme za ruce nahoru ještě než stačí dopadnout na zem. Chvílemi se snažím z toho hemžení vymanit a soustředit se víc na hudbu, vlečen davem se ale záhy smiřuji s tím, že hudební zážitek je zde primárně mediován kontaktem s okolními těly. Odcházím zpocený, špinavý, vyčerpaný a s vyvrtnutým kotníkem, ale šťastný.

Jeden z festivalových dnů nakonec zcela vynecháváme ve prospěch popojíždění na kole, lambiců v parku a návštěvy proslulého klubu Magasin 4. Když si naši hostitelé Kuba s Margaridou pořizovali byt v Moelenbeeku, volili jeho polohu tak, aby to měli kousek právě sem – po pár letech se ale kvůli nové výstavbě klub dočasně přesunul na kraj města do Anderlechtu. U vchodu nám připomíná historický přínos Beneluxu elektronické hudbě nálepka Gabbers antifascistes, minimum dobrého tónu na punkových koncertech pak velký nápis nad stoly s merchem „Defense de cracher“ („Zakázáno plivat“).

Noisepunkové Help ženou dopředu rezolutní bicí a teatrálnost zpěváka/kytaristy, který co chvíli leze na bedny nebo na bicí, aby z nich na první doby skákal dolů. Poslední song nechá na kytaru dohrát chlápka v první řadě, který se úkolu suverénně ujme a posléze si za ten výkon od Honzy vyslouží růži. Ani Whores nasazení nechybí, jejich bluesem nasáklý stoner je ale na můj vkus trochu jednokolejný. Prostor klubu je punkově strohý a účelný, trochu Underdogs‘, s rozlohou spíš MeetFactory, k delšímu setrvání každopádně úplně nevybízí. Venku na paletách už se vysedává příjemněji a také tak všichni činí, my ale záhy sedáme na kola a vydáváme se podél kanálu zpátky na ubikaci, šetřit síly na nedělní program slibující vystoupení trojice věkovitých legend – The Ex, The Jesus Lizard a pro mě nejnetrpělivěji očekávaných Mclusky.

ROVNOU DO PEKLA

Mclusky budu mít navždy spojené s Apačkou, která mě je učila poslouchat v době, kdy jsem měl ještě k podobné hudbě dost daleko. Andy Falkous píše a zpívá, jako by se vám vysmíval a možná se s vámi chtěl i poprat, a na kytaru hraje vlastně dost podobně. K smíchu jsou mu často ale právě všemožné formy siláctví, nafoukanosti a edgelordství. Není nutně jasné, co je ještě humor a co už jen misantropie a co možná předzvěst nervového zhroucení, i tohle napětí mě ale na Mclusky, potažmo na Falkousově bokovce Future of the Left vždycky bavilo.

Ale co naplat, tenhle koncertní výkon měl hodně velké rezervy. Lightsabre Cocksucking Blues měl být odzbrojující otvírák, všechno je ale tak nějak off, kapela zní nesehraně, Falkous není pořádně slyšet a nestíhá nástupy slok. Celkově působí nervózně a zakřiknutě, postrádá tu správnou asshole energy, adekvátní pověsti svojí kapely. Hudebně to ale jde postupně nahoru – věci z nové desky mají očividně secvičené lépe, nakonec i Collagen Rock, Alan Is a Cowboy Killer nebo závěrečná To Hell with Good Intentions šlapou náramně. We’re all going straight to hell, na půl plynu, ale přece jen.

O něco lépe zvládli comeback The Jesus Lizard. Frontman David Yow vítá publikum tím samým fórem jako před ním Falkous: „Hello, Brussels. We are the Kings of Leon.“ Jako rozmrzelý děd v rozhalené růžové košili, co se po prvním songu vrhne do publika, je Yow zcela přesvědčivý. Kapela hraje jak o život a umožňuje mu, aby se v ní místy i trochu ztratil a odpočal si, jen aby pak ze sebe vysypal songy jako Blue Shot nebo Nub právě tak bravurně olezle, jak si je pamatujeme z desek.

Nejlepší koncert dne každopádně vystřihli nizozemští The Ex, kteří jsou na scéně už skoro padesát let. Stejně jako loni v Kasárnách Karlín hrají i tady jen věci z nejnovější desky, které pořád nesou neomylné stopy jejich dobrodružné historie. Propracovaná, přitom hypnoticky repetitivní rytmika a úsečné, kytarové vyhrávky odkazují k post-punku, ale i k četným kolaboracím kapely s hudebníky z Etiopie či Konga, pečlivě budované hlukové stěny zase ke scéně no wave a dalším věrozvěstům hluku a atonality v rockové hudbě. Přitom z toho místy lezou i chytlavé a naléhavé písně, jako je Monday Song, který mám v hlavě zavrtaný už od jejich pražského koncertu.

Druhý den ráno mě Kuba probouzí právě touhle písní, přetékající úzkostí z budoucnosti v zemi, která je stále kritičtěji ohrožená stoupající hladinou moří. Náš výlet byl každopádně zahleděný spíše do minulosti. Ani ne tak do té belgické koloniální, jako do naší společné a s ní úzce provázané minulosti hudební (známe se díky last.fm). Když si pár hodin před odletem procházíme rozlehlou kryptu Laekenského hřbitova, ocitáme se mezi stovkami ostatků lidí, kteří povětšinou asi dlouho dopředu věděli, v jaké společnosti se chtějí v životě pohybovat i v jaké chtějí spočinout po smrti. Nejsme o tolik jiní. Rádi si ale představujeme, že naše krypta se více podobá oranžerii.