Brutalita v croptopu (Knocked Loose & Deafheaven)

„I wanna to see all of you stage dive!“ Bryan Garris dává povel a mosheři se sápou na půlkruhové pódium, jen aby na jeho druhé straně přistáli do propletence hlav, rukou a nohou. Dav, který zaplnil pražskou Lucernu, poslouchá frontmana amerických Knocked Loose na slovo. A není divu, kapela předvádí intenzivní hardcorovou show, se kterou prostě nejde diskutovat.

Vyplnit hodinový prostor hudbou, která je v podstatě jeden breakdown za druhým, je výzva. Knocked Loose jsou ale na evropském turné očividně ve formě, jejich set nemá jediné hluché místo. Stage dive, side to side, zakřičet „All my friends are dead!“ a pak circle pit. Tlak, který se šíří z pódia, je obrovský a dává téměř vyprodaný klub do pohybu. Skupinu navíc jistí dobrý zvuk, díky kterému si koncert užívají i lidi v bezpečných zónách po stranách. Ačkoliv… někteří skokani doletí opravdu daleko.

Americkou pětici pohání kromě vrstvení jedné surovější a údernější části skladby na druhou hlavně charisma frontmana Garrise a kytaristy Isaaca Halea. První jmenovaný si s sebou kromě zásoby energie na hecování publika přivezl i hlasivky ve skvělé formě, celý set odječí bez zaváhání. Druhý nastoluje v síťovaném croptopu nový hardcorepunkový módní trend, zatímco s mimikou naprostého fanatika podněcuje moshery. „I wanna see violence! Spink kick someone in the head!“

fotogalerii z koncertu najdete tady

Pod slupkou brutality ale v moshpitu přetrvává sounáležitost. Zvedání druhých ze země, vzájemné ošetřování krvavých šrámů a nezopakovatelné zachycení foťáku, který stagediver omylem vykopne jednomu z fotografů, ještě v letu. Když pak v závěru dojde na Counting Worms, Lucerna zakřičí „Arf, arf“ jako jeden muž.

Kromě nejznámějších kousků se do setlistu daří zapracovat dvojici nových singlů. Obzvlášť efektivní je zakončení v podobě Everything Is Quiet Now se závěrečným breakdownem hraným přes zvučné nasamplované klávesy. Knocked Loose navzdory chaosu, který rozpoutali, končí na minutu přesně. Je čas lízat si rány.

Když o dvě hodiny dříve začínají vlajkonoši žánru blackgaze Deafheaven, polévá fanoušky studený pot. První minuty zní otřesně, kytary i zpěvy jsou ploché a ztrácí se pod údery bicích. Když dojde na blastbeat, všechno ostatní se utopí. Katastrofu se ale daří odvrátit, hudba postupně získává plasticitu a na povrch rozsáhlých skladeb vystupují jak shoegazové plochy, tak zpěv frontmana George Clarka.

Zatímco během bezchybných growlů se mu v očích zračí šílenství, když hudba poleví, poklekne k lidem v prvních řadách, hladí ruce, které se k němu natahují, a vytváří intimní propojení. Když během závěrečné Dreamhouse sestoupí do publika, které se kolem něj uzavře v těsném kruhu, působí to pod ostře bílým světlem jako příchod mesiáše. Na konci čtyřicetiminutového vystoupení už je zas vše, jak má být. Jakmile je mnohovrstevnatost a promyšlenost hudby Deafheaven slyšitelná, přitáhne si posluchače do pevného objetí.

Obavy z nepřijetí kolosu propojujícího post a black metal publikem naladěným na breakdowny a mosh se tak rozplývají ve sladkých vrstvách zamlžených kytar. V prvních řadách sice došlo mezi sety k mírné obměně tváří, kvalita interpretů i odezva je ale srovnatelná. Odvážná sázka na propojení dvou světů vychází. Vyhráváme všichni.