Buď je nezničitelný, nebo hluchý (Osees)

Před koncertem se z reproduktorů pražské MeetFactory linula vážná hudba, po jeho skončení nevážné melodie z Latinské Ameriky. Co přesně bylo nesourodou závorkou ohraničeno? Ve své energičnosti obdivuhodně sourodý a vytrvalý set rockové kapely Osees.

Jako mnozí další jsem je i já objevil díky záznamu fantastického koncertu pro seattleské rádio KEXP roku 2016. A obdobně jako i jiné mě při hlubším průzkumu diskografie překvapilo, že hyperaktivní psychedelic rock, s nímž tehdy suverénně brázdili rádiové vlny, patří jen k jedné z mnoha poloh. Osees totiž velmi aktivně mění jak názvy (OCS, Thee Oh Sees…), tak žánry. Pokud mě sbalili na kytarové běsnění, zamiloval jsem se do nich až díky objevu raných folkových alb. Pro podmanivý mix melancholie a psychedelie by asi nejlépe fungovala v rozpadajícím se zahradním domku zkrápěném večerním deštíkem, a to ideálně v městečku Twin Peaks. Nicméně nejvíce jsou Osees doma v garáži. Nová alba vydávají prakticky každý rok a společným jmenovatelem je právě „garážovitost“ a s ní se pojící neuhlazenost i kutilství.

Na vloni vydané desce Sorcs 80 byla jindy dominantní kytara poprvé zcela nahrazena samplerem, přičemž z ní zazněla jediná skladba. Devadesátiminutový set Osees pojali průřezově, a proto zahráli především energické kusy posbírané ze starších alb – z klasik např. The Dream (toť splněný sen!) či Static God (žádná statika se nekonala, jen extatika!). Já je měl možnost poslouchat z nejzazšího levého cípu první řady před podiem, kde jsem se ocitl během skvělého vystoupení předkapely Marcel Gidote’s Holy Crab.

Bicí soupravy „stereo“ bubeníků Dana Rincona a Paula Quattroneho byly umístěny vprostřed stage. Klávesista Tomas Dolas stál za nimi, basák Tim Hellman na pravém kraji, a frontman John Dwyer zaujal místo přímo přede mnou. V pozorování jeho maniakálního zpěvu a hry na kytaru – zmiňme sólo spočívající v zastrčení a následném žmoulání konce kytarového kabelu v puse – mi krátkozrakost nebránila. Jako poněkud krátkozraké se zprvu zdálo nechat v batohu špunty do uší.

Dwyer ochranu sluchu též nepoužíval. Buď je nezničitelný, nebo hluchý, osobně se přikláním k první možnosti. Osees tu hráli naposledy před dekádou a během koncertu Dwyer vtipkoval, že zde vystoupí zhruba za dvanáct let. Pokud se to skutečně stane, předpokládám, že bude vypadat stále stejně – při hře na kytaru padesátiletý chaot působil především jako dítě, které si s nástrojem nezávazně hraje, než že by hrálo na něj, a u toho jen tak mimoděk plodí zcela neotřelá sóla.

Ať už se tady objeví kdykoli a svět bude v jakémkoli stavu, rozhodně doporučuji si na Osees zajít a splynout před podiem s živoucí masou kolektivního těla rozplývajícího se v euforii. Ale třeba jsem tuto bezhraničnost viděl jen kvůli svému astigmatismu, kdo ví…