Carnival Youth jako poslové radosti

Jak to vypadá, když se Lara Croft, postavička z the Sims, Pikachu a blíže neidentifikovatelný tvor obalený alobalem sejdou na koncertu kapely z Lotyšska? Střet fantazie s virtuální realitou se dnes odehrává na brněnské Flédě. Studentům střední umělecké přijeli na karneval zahrát Pobaltští Carnival Youth - náhoda? Nemyslím si. Ale pokusy o vtípky stranou, čtyřčlenná skupina na svoji první zastávku v moravské metropoli přijela už relativně připravená: za čtyři roky fungování vydala jedno EP a dvě elpíčka, z nichž nejnovější Propeller vyšlo před měsícem a kapela neskrytě přiznává, že inspiraci hledala u ostřílenějších kolegů Wolf Parade nebo Arctic Monkeys. Když už je řeč o polibcích múz, na loni vydaném No Clouds Allowed zase hledejte schované Two Door Cinema Club a the Kooks v období alb Tourist History a Inside In, Inside Out. Byť desky dělí pouze jeden rok, je jistá hudební vyspělost znatelná, písně na Propeller jsou vrstevnatější a méně předvídatelné.

Take off your shoes, dance with me, let it loose, we dance round and round, opposite and upside down. I've always really liked you otherwise I would have been a fool… Pod pódiem se za zvuku chytlavého Octupus pomalu formuje base camp náctiletých fanynek, které jsou bezpochyby cílovou skupinou tohoto kytarového indiepopového mámení a vlastně i vděčným publikem, protože hlasitě tleskají, tancují a snadno zapamatovatelné texty brzy recitují s kapelou. Hodinková euforie. Carnival Youth se na stagi do většího experimentování nepouštějí, postupují podle osvědčených kroků a zdařile rekonstruují studiový materiál. V rámci svého žánru si ale počínají dobře, rozverné kytary a mnohohlasné vokály by na festivalu přilákaly silný hlouček. Carnival Youth zpívají ódu na mládí a nekonečnou zábavu, pátrání po smyslu života odložte na zítra. Never Have Enough rázem pasuju na hymnu prozevlených letních dní.

A jak dál? Je jasné, že na lotyšské popové scéně mají své místo. Vzpomínám na české Charlie Straight, mimochodem vizáží a zvukem dost podobné, kteří po určitý čas dobývali první místa tuzemských hitparád a v rámci mainstreamové popmusic skutečně věděli, kam sáhnout, ve výsledku byla ale jejich existence povrchní. Duhová bublina, co rychle splaskla. Chtíč středo a východoevropských kapel prorazit na západě se mi spojil v reálných číslech po návštěvě debaty s anglickým hudebním producentem Danielem Millerem ̶ zmínka, že v Londýně noc co noc proběhne jedna či dvě stovky koncertů, evokuje obrázek kupy sena a jedné malé jehly.