Čas hoří (Weaverfest)

Výjimky neexistujou, i za mořem se zavírají milované lokály. Čas dodržet slovo, i kdyby to mělo stát kodrcání se předraženým britským vlakem, nespat pro hluk o klec lomozících krys nebo se spokojit s instantní kávou z baru.

Původně celodenní program sesekaný jen na večerní, na místě jsme tak akorát, aby se teprve chystalo a zvučilo, hned vedle prodávají nejlepší fish&chips v celém Yorku. No, nevím, ta ryba prý ujde, ale na hranolkách se s renomé podniku neshodneme. Lid se trousí, první poznatek vyvstává: místní kids v kapelní sestavě doplňuje pokaždé postarší týpek, v případě narychlo domluvených The Lock & Keys (neplést s americkým emo) bubeník Stu. Kamarádské vtipkování, podivná nervozita. Mělo mi to dojít. Lubovka, flanelová košile, fousy. Raganovina jak vyšitá, což podtrhuje hlavně chraplák frontmana Nialla, ale i přiznaná inspirace Hot Water Music. Fakt, že každá skladba sevře srdce a nadzvedne koutky, dovolí na chvilku zapomenout. Frontman si nepamatuje názvy skladeb, ani já nechci. Chci za pár dní odletět inspirován, ovlivněn. Těším se, až Fandovi za pult v Rekomandu přivezu darované desky.

Friday Night Lights to neměli jednoduché, odehrát set bez basáka jen ve třech a s koncem setu dokonce ve dvou kvůli prasklé struně chce kuráž, jenže utopit ji v ginu s vodkou není vždycky dobrý nápad. Nejradši bych přítomné rozjuchané stařeny poslal na vesnickou zábavu do Velkých Albrechtic. Naspeedovaný skřet Liam je sice kytarista jako svině, ale prošedlý kolega Rik ten večer přebral za hranici stadiónových eskapád. Houkačky, roztleskávačky – jiná scéna? Kde končí trapnost pop-punku? Vedle soudnosti na dně drinku. To Dynamite Dynamite nasolili od podlahy hned ze startu. Za odstavce neschovám, jak parádní set předvedli, nohama na zemi, jistí v podrážkách vansek, se vší parádou a bez pičovin. Byť po domácím poslechu čekáme od koncertu víc melancholie v pomalejších tempech, bubeník v tričku LIVE FAST DECAF NEVER nám to vysvětlil. Čas hoří, hněte se!

Celé to zpráskal kolega, co mě nikdy nepotkal. Od pána v letech bych čekal, že ho synovy kapelní eskapády budou srát, namísto toho hrdé prsení se, že v Eat Defeat drží kytaru právě Jimmy Weaver, pošuk tak skromný, že poslední koncert před zavíjačkou své domovské hospody pojmenoval po vlastním klanu. Potkali jsme se v Ostravě v klubu, co už není, a padli si do noty. Teď se kruh uzavřel. Na bicí zaskakuje Sean z Friday Night Lights, ale jinak je všechno tak, jak si pamatuju. Zpocený, na doraz, uskákané, chytlavé. Prý existuje něco jako technický skatepunk, ptejte se jinde, ale vyslyšet signál k pozvednutí mi problém nedělá. Strop může být sebenižší a pódium jen o schod, crowdsurfing tady a teď po vzoru zubaté z obalu poslední desky Eat Defeat. Ne náhodou si jich všimli i v Ibanez, ne náhodou se propocený basák Andy po koncertě převlíká do trička Mighty Sounds a netřeba vysvětlovat, proč se do rána vykecáváme s Pocahontas o češtině a učíme anglány vyslovit nehrdelní er. Fun fact? Jimmy je první hráč kendamy, co nemaká v knihovně. Jak jinak.