Čekání na hvězdu (Colours of Ostrava 2013)

Jsme za půlkou a pořád nevím, kdo je teda největší hvězda. Co vím jistě, dneska to nezjistím. Den třetí, den zklamání, únavy i nečekaných malých objevů.

A začíná brzy. Krátce po poledni usedám do Gongu a čekám, že konečně zjistím, Kolik gramů váží touha, ta zrádná lákavá děvka. Sama tanečnice inklinuji ke stylu VerTeDance a poetika oblíbeného kladenského Zrní je mi blízká. O to větší zklamání přináší taneční představení, jehož název je víc než matoucí, sedělo by spíš nahota na prodej. Vzdychání, chytání za špeky, ruce v kalhotkách a věčné svlékání a oblékání, které má symbolizovat odhalování ve všech významech, by si vystačilo s dvaceti minutami, ne hodinou. Písně od Zrní ani odkazy na Madonnin klip, která podle holek představuje ztělesnění zvráceného konceptu ženy jako objektu, to nezachrání.

Navazuji až po osmé na downtepovém projektu z britského Leedsu Submotion Orchestra. Neurazí, nenadchne. Za kontemplativního zpěvu Ruby Wood, který nevybočuje z kolejí žánru, procházím výstavu Industriální revoluce (Galerie Zdeněk Sklenář). Číhal, Jansa, Kintera, Vačkář a Strouhal se vytáhli. Stádo jelenů stvořené z festivalových zábran, co "cítí" a na co reaguje obyčejný fíkus, co se děje s vaším mozkem při práci se sbíječkou a další, zjistíte u Agrofert Fresh Stage.

Hipsteři prominou, ale po delším uvažování se vydám zavzpomínat na dobu, kdy mi na stěně visel plakát Kodyma a P.B.CH. Naživo poprvé a asi i naposled. Wanastowi Vjecy ovládnou Arcelor Mittal Stage a mnohatisícový dav zpívá jako loni na Buty. Až na ty Kodymovy blbý kecy skoro dojemné retro. Andělé, Panic, Tak mi to tedy nandej a Sbírka zvadlejch růží se z mozku a srdce nikdy nevymažou.

The Knife jsem po půlhodinové zahřívačce disco aerobiku nedala nejmenší šanci. Asi škoda, ale nějak se mi to řvaní inkarnace Olgy Šípkové v turbanu a metalických legínách spojilo s tím, jaké ofuky kapela dělala při jednání s Holušovou, kdy lustrovala genderové vyvážení zaměstnanců festu a kapel. Nerozdejchala sem to. Moje škoda. A výhra. Pokud jste byli se mnou v Hlubině, víte proč. Svůj medově hluboký chraplák tu rozezněla australská písničkářka Suzie Stapleton, která si jen s pomocí elektriky a zesilovače podmanila mou duši. Přidejte si ji ke sbírce Patti Smith, PJ Harvey, Siouxsie Sioux, ale nečekejte kopii. Způsob použití hlasu i rifů je nezaměnitelný. Vrcholem byla bez kytary zpívaná, jen dupáním kovbojských kozaček doplněná píseň. Na název se neptejte, měli jste tam být.

Na závěr the xx, kteří oddanou fanynku snad ani nemůžou zklamat. Pro neznalé minimalisticky vystavěný elektronický dream pop s křehkými milostnými texty. Na druhém albu Coexist zlehounka říznutý tahitskými melodiemi. Měsíček svítil, reflektory prosvěcovaly kouřové mraky a srnky se zajíci na zádech si tříbili hudební vkus. Idylka.