Čekání na maminku s Wattican Punk Ballet

Snaha ukázat lidem, že v parku se nemusí vždy jen znásilňovat a dealovat, je stejně sympatická, jako odvaha udělat v Olomouci koncert mimo sezónu, tedy v době, kdy valná většina studentstva je mimo město a obráží spíš letní festivaly než akce v okolí své alma mater. A tak jednoho pátečního večera skupina nadšenců z Café Mezi Světy (a Topol production) nasvítila hradby v Bezručových sadech, postavila šapitó a pozvala pod nos katolické smetánky arménskou kapelu s lehce provokativním názvem Wattican Punk Ballet. A lidi přišli a nebylo jich málo. Děti, psi, cyklisté, žonglér i muž s proklatě dlouhou z kapsy čouhající okurkou v igelitu. V baru jde na dračku absintová limonáda a jedenáctka Krakonoš, která, ruku na srdce, chutná jinak než v Trutnově, tak nějak víc jako pivo.

Někdy po půl deváté se ze stanu ozve: „Asi za deset minut by měla dorazit moje maminka, pak můžeme hned začít.“ Zanedlouho zjišťujeme, že milá slova patří frontmanovi již neexistující kapely Two Men, která ve snaze podpořit dobrou věc, kývla na ještě jeden mimořádný koncert. Nakonec jdou na věc i bez maminky, která naštěstí dorazila v průběhu koncertu, což vyvolá všeobecné nadšení publika i kapely. Poplatní názvu začínají ve dvou, komorně, s tlumenými světly. Jen hlas a španělka. Hned u druhého songu už ale jsou čtyři, šlápnou na plyn a rozjedou divokou Dancin’ in the Fire. Chytlavý kytarový pop rock s příměsí blues a folku. Pánové si svůj výstup v lepené sestavě užívají a jen jeden vokál vládne všem. Basák Filip střídá lopatu s mandolínou a na závěr přisedá k bubeníkovi. Děvčata ječí. Čtyři paličky na jedny bicí. Zážitek. Kytarista s rozpačitým úsměvem odrovná po éčku další dvě struny a rozčepýřený zpěvák, nyní už ryze čertovského vzezření, vyzývá před krapet makabrózním přídavkem k posilnění absintem. Zbytečně. Všichni to dávají bez ztráty kytičky a chtějí víc. Jenže na paloučku v improvizovaném zákulisí už se strojí headlineři večera.

A začínáme pěkně zostra výletem do psychedelických, orientálně shoegazových vod. Karen v dlouhém purpurovém plášti, s kytarou a bílou maskou Guye Fawkse. Těžko říct, jestli tolik ujíždí na Mooreově Vendetě anebo jen fandí hnutí Anonymous, možná obojí. Kleče sebou zmítá v křeči virtuózního šílenství, zatímco jeho ségra vedle rozpoutává rytmické inferno a společně zkouší, kolik toho zdejší aparatura vydrží. „We are an Armenian band from Budapest and now we’re gonna play a new song.“ Šapitó už se tou dobou velmi slušně zaplnilo. Avizovaný new song zní jako řízný blues rock, za který by se nemuseli stydět ani Black Keys, a našlapaný stan propuká v ryk a solidní punkovou party. Styly se různí, nasazení publika je značné. Gaya vypadá v chlupaté hučce, s bílými sněhulemi, krajkovými rukávky a izolepou přes obličej jak nespoutaná morbidní matrjoška. Sloky doplňuje skřehotavým pochechtáváním, tváří se všelijak. Ke slovu přichází atmosférický lov zvuků, klávesy a umělé beaty, ani tanečnější polohy jim nejsou cizí. Sourozenci střídají nástroje rychleji než Miloš Zeman lihové bonmoty a ukazuje se, že prezentované tovární nastavení „východní White Stripes“ je pouze zjednodušující nálepkou pro základní orientaci. A i když se to srovnání vysloveně nabízí, záběr Wattican Punk Ballet je nebývale široký, tak proč prznit pestrou a energickou originalitu zavádějícími příměry. Zavírají největší hitovkou Little Girl a halas nebere konce.

Gaya neopomene zmínit, že Olomouc je nejkrásnější město v České republice a že nás všechny FAKT! miluje. My ji taky. Jako nášup překvapení v podobě nestárnoucí American Woman. Spíš než originál připomíná cover verzi od Lennyho Kravitze, ale to je úplně jedno. Uteklo to jako voda v nedaleké Bystřičce a nezbývá než doufat, že se „Vatikáni“ do nadšené Olomouce brzy vrátí.