Cesta hitparádou i časem s Pentatonix

Je jich pět, zpívají a capella a zpívají moc dobře. Už to samo o sobě stačí, aby Pentatonix vzbudili zájem. To, že většinu jejich produkce tvoří covery vtíravých hitů, sice nesnižuje jejich neoddiskutovatelný talent, zato originalitu posouvá hned o několik schodů dolů. Těch schodů, které zdobily podium na koncertě kamarádské pětky v Lucerna Music Baru. Když totiž musíte první minuty přetrpět přezpívanou kanonádu Beyoncé, Katy Perry a Lady Gaga, máte chuť zavolat mladší ségře, ať se postaví do hlediště místo vás, zatímco vy se půjdete v klidu opít na bar.

Mladším sourozencům by se líbily i boybandové tanečky, které doprovázely jinak geniální průřez tvorbou Daft Punk. Jenže vy možná budete mít problém při pohledu na scénu připomínající naivní High School Musical tak nějak get lucky. Řemeslně perfektně odvedenou pěveckou práci mohly uchu Evropana znehodnotit i dojemné vyprávěnky z dětství a donekonečna opakované „Jste nejlepší publikum, co znám! Jste moje oblíbené publikum!“. Atmosféra zkrátka vřelá a upřímná jako rozteklá zmrzlina zabalená do papíru s otiskem úsměvu pana Kentuckyho. Možná se opravdu Pentatonix potkali ve škole a toho černocha, co beatboxuje u hry na violoncello, přibrali do party nějakou náhodou. Proč ale perfektně sladěná skupina v čele s vysokým blonďákem a sympatickou holkou v závěsu připomíná spíš ten vtip, že v každé americké komedii musí být alespoň jeden černoch? Nedrželi se náhodou tohoto modelu i tvůrci Pentatonix a seriálu S Club 7?

A tím to asi bude, že vám celý koncert bude připadat jako výlet do dětství směrem k Beverly Hills. Protože jsou Pentatonix hodná děcka, jejich Say Something vyzní tak čistě a nevinně, jako byste právě stáli v kostele. Chyběl už jen Josh Groban. Za chytrý dramaturgický tah lze brát, že hudební masakry byly vystříleny hned na začátku. A s překlenutím do druhé půlky koncertu začalo svítat. Imogen Heap a Lorde jsou pro vokální verzi jako stvořené, konečně autorská píseň Natural Disaster vyvolala otázku, jak proboha dosáhli tak našlapaného a hlubokého zvuku? Vrcholem se pak samozřejmě stal nápaditý projekt The Evolution of Music; a že by nezazněl Macklemore? Jasně, ten nesměl chybět, a hned dvakrát.

Pentatonix přezpívávají hitparádu a občas přihodí něco vlastního. Všelásku a dojem kámošů, kteří se právě vrátili ze školního výletu, jim nakonec sežerete, pokud to svému středoevropskému pesimistickému já povolíte. To, co dělají, umí podobně dobře Lindsey Stirling, Boyce Avenue a tisíce dalších předělávačů známých hitovek zahlcujících YouTube. Na davy to evidentně funguje stejně dobře jako v devadesátkách Spice Girls. Kdo oceňuje autenticitu vyšponovaných emocí zabrnkaných na kytaru, byl by na Pentatonix naprosto vedle. Autentického není na Pentatonix prakticky nic. Jenže to ani nikomu nevadí.