Chceme být nejlepší kapela na světě. Pomůžeš? (Kakkmaddafakka)

„Za pár let, až tady budou stejně známí jako Subways, konečně dospějem do řádnýho stádia hipsterství a budem moct říkat, že tenkrát v roce 2016, ‚když je u nás ještě nikdo neznal‘, jsme na nich byly v prázdným Lucerna music baru,“ říkáme si s kámoškou před koncertem, zatímco kousek od pódia popíjíme dvojku průměrného bílého. Poloprázdným music barem se nese hlavně angličtina, z čehož lze soudit, že dnes dorazili především cizinci. Tím spíš se máme právo cítit výjimečně. Na druhou stranu vědomí toho, že většinu koncertů v ostatních zemích norští Kakkmaddafakka bleskově vyprodali, naše vlastenecká já nutí cítit se trochu zahanbeně.

Po dlouhé době se mi stává, že na kapelu, kterou toužím vidět zblízka, se nemusím prodírat do předních řad nebo hodinu předem squatovat pod pódiem, jak tomu bylo naposled v Ostravě na Auroře, další bergenské rodačce. Nevím, jestli si pověstný věčný déšť v Bergenu vynahrazují nadměrným množstvím pozitivní energie, ale interpreti, jež ono vlhké hornaté prostředí hrne do světa, svým vystupováním tuto domněnku potvrzují.

Na pódium přiběhnou čtyři chlapci s doprovodným bubeníkem a klavíristou. Radost, kam se podíváš, a kluci hity nešetří. Hrají jednu známou pecku za druhou. „This is our first night in Prague, it‘s awesome there is so many of you!“ A ke všemu jsou hoši skromní, to je hezké. „We wanna be the best band in the world. Are you gonna help us?“ Dobře, tak možná až tak skromní nebudou. Zpěvák Axel v béžovém kabátku a oxfordských slunečních brýlích působí sice jako britská indierocková hvězda, ale v momentě, kdy promluví svou norskou angličtinou, je vše prozrazeno. Většině přítomných to ale beztak přijde roztomilé. Kakkmaddafakka doslova řádí: skvělý kontakt s publikem, hravost i trocha toho punkáčství. Nic, co správnému koncertu dodá grády, nechybí.

Po profláklých skladbách přichází na řadu pár ukázek z nového alba. Ty však nenabízí žádnou potenciální hitovkou, a tak se rozjařené publikum na chvíli stahuje. I v těchto situacích si ale Kakkmaddafakka ví rady a navzdory nepříliš chytlavým melodiím si posluchače dokážou získat.. Ať už oči směřují k nevšedním tanečním kreacím kytaristy Påla, k poskakování a grimasám basáka Stiana nebo pozorují Axela během odhazování svršků, jde o podívanou, která je upřímná a baví. S blížícím se koncem přichází i vrchol show. Nečekaný vrchol show. Doprovodný bubeník a vokalista Lars, rozený bavič, zazpívá What is Love od Haddaway a jde se do finále. Obličeje v koncertní extázi, kam se podíváš. I mně se panty podobně jako u Aurory zasekly v úsměvu a hlasivky budu dávat dohromady aspoň týden. Ano, tohle byl koncert, o kterém můžu s čistým svědomím na potkání říkat: „Litujte, že jste tam nebyli.“