Chci zpátky za svými kamarády ze Swans

Pamatujete, jak jste jezdili na školu v přírodě nebo na tábory, se všemi svými malými kamarády? Užili jste si spoustu legrace, něco pro vás možná bylo i formativní, třeba první cigareta nebo pusa. Ale pak jste museli odjet, za rodiči, a první odpoledne jste strávili v depresi v posteli a i na tu posranou školu jste se těšili víc než domů.

O tom, že se ze Swans po vzkříšení stal kult skoro přes noc, vypovídalo i složení publika. Lidi, kteří o nich četli v kulturní příloze novin, lidi, kteří se přišli podívat na hradbu aparatury, zvědaví hipsteři, matky, které mohly klidně zažít jejich první brněnské vystoupení v roce 87. Nezáleželo na tom. Během první minuty vypadali všichni stejně: hlava zakloněná dozadu, jemně stékající slina v koutku, která však brzy vyschla, protože opravdu málokdo se odvážil jít si v průběhu show pro pití. Bytosti z masa a kostí se měnily v pouště a orchestr na sebe bral nelehký úkol, během dvou hodin je opět zalít vodou.

Napsal jsem show, ovšem to, co jsem ve čtvrtek zažil, se podobalo spíše výjevu z amerického kostela třicátých let minulého století. Ze strany kapely, zpět, ze strany Giry vládla totalita, které neunikl nikdo, ať už na pódiu či pod ním. Pokud začala jedna z kytar hrát pozdě, neprošlo to bez povšimnutí. Oba bubeníci se před každým úderem skoro až bázlivě podívali na kapelníka, jestli můžou. Ten řídil pouhým kopnutím nebo skokem. Při kontaktu jeho kovbojské boty se zemí se do publika rozsypala pečlivě budovaná hradba zvuku. Zakrývat si před ní hlavu by nikoho ani nenapadlo.

Nešlo o samoúčelný teror. Swans mají osmdesátá léta narozdíl od některých kapel už dávno za sebou a nebáli se nadělovat tiché, klidné pasáže. Nejvíce na mě zapůsobila ta zhruba uprostřed setu, kdy si Gira vzal harmoniku – aspoň na chvíli se mi splnilo přání být pašerákem metamfetaminu na hranicích s Mexikem. Z tohoto krátkého, krásného zasnění mě vytrhla lehkost, s jakou si Thor vykládal na rameno trombón. Skoro jako bazuku.

Bylo by jednoduché dočista se rozplynout v extatických tancích s Michaelem Girou a nechat ze sebe kůži opadávat pod náporem vln jako omítku, tahle kapela ale notně závisí na zvukaři a ten podal jen podprůměrný výkon. To, že na začátku konstantně vazbil mikrofon i rozbitý kytarový aparát, se dá přejít jako čas potřebný k adaptaci na nové prostředí, zvuk se ale nepodařilo zcela dorovnat až do konce, široké zastoupení nástrojů by si zasloužilo něco lepšího. Notorická hlasitost naštěstí nezklamala: bicí zněly krásně a basa mi celou dobu nadzvedávala tu levou, tu pravou, většinou však obě nohavice.

Nerad bych přešel předskokana Jamieho Stewarta (Xiu Xiu): formát písničkáře s kytarou je dočista vyčerpaný a takhle vystupovat si může dovolit jenom někdo, kdo má kolem sebe dostatečnou auru, reputaci, respekt, ghetto, bratře, Ice Cube. Pardon, nechal jsem se unést volnou asociací, podobně jako během Jamieho vystoupení, které na mně nezanechalo jakoukoli stopu nebo snad dojem. Snad příště.

Nikdy jsem nebyl nábožensky založený. V hodinách katechismu jsem si četl pod lavicí komiksy a z ministrování mě vyhodili, protože mě přistihli při plivání do svěcené vody (bylo to z hecu). Moje třídní na katolické základce pak o mně všude říkala, že jsem antikrist. První zpověď jsem si pochopitelně vymyslel. Kdybyste se mě zeptali na vyznání dnes, nejdřív bych vás poslal do prdele, pak bych vám řekl, že jsem nihilista, a nakonec, po dlouhém bruslení kolem, bych kápl božskou. Mým vyznáním jsou už několik let Swans a Michaelu Girovi bych u zpovědi nikdy nelhal.

Chci zpátky za svými kamarády ze Swans.