Chelsea Wolfe v pátek třináctého

Pátek 13. listopadu. Mohlo to být všechno jinak a vůbec jsem k Dobešce stoupat nemusel. Gotickou divu Chelsea Wolfe totiž pár dní před pražským koncertem postihla akutní hlasová indispozice, která jí znemožnila vystoupit v polské Poznani. Den před pražskou zastávkou už ale absolvovala berlínskou zastávku turné a pak vyrazila směr Praha. Pořadatelům se tedy smůlovatý termín vyplatil, byť si užili své.

Kvůli technickým a cestovním problémům se totiž výrazně šachovalo s pořadím předkapel. Celé se to neslo v duchu odvolávám, co jsem odvolal, a po několika updatech se nakonec vše vrátilo k pořadí, které bylo na začátku. Jako první tak vtrhli se svojí zasněnou kytarovou melancholií na pódium novozélandští bratři A Dead Forest Index. Temný zvuk zastřených přeefektovaných kytar, hlasové smyčky a temně bušící srdce bicích. Přestavba pódia a nastoupil David Heumann (z odpočívajících Arbouretum). Hudba i vzhled by 70s, a nic moc navíc k tomu. Hodně retro dřevní sound a o folkové kořeny Heumann zakopával na hmatníku, ale vlastně bez přidané hodnoty. A dvojice hipsterů za bicími a klávesami na tom nic moc nezměnila. Možná by bylo lepší, kdyby Heumann celý večer zahajoval, jak to v jednu chvíli vypadalo, takhle svým retrem rozdělil dva sety, které by k sobě pasovaly daleko lépe.

Dobeška byla narvaná k prasknutí. Koncert byl dopředu vyprodán a na Facebooku události se čile žádalo o lístky, někteří si vypomáhali podpásovkami ve stylu "kdyby někoho nezajímala nemocná Chelsea Wolfe, lístek koupím...". Na rovinu říkám, že po pěvecké stránce to v Praze bylo na maximu a žádná hlasová indispozice nebyla znát. Po intru si to čtveřice namašírovala přímo na setmělou stage a už od začátku dala jasně najevo, proč si nejnovější album Abyss oblíbila i metalová komunita. Masivní zvuk Carrion Flowers na mě dopadl s takovou tíhou, až jsem si myslel, že mám mžitky před očima. Kdo čekal zpomalení nebo zklidnění, čekal marně, masivní a hutný zvuk kapela složená ze dvou kytar, bicích, basy a synťáku neopouštěla ani při pomalejších pasážích. Dragged Out, Grey Days, nepřekonatelná Iron Moon. Nebylo překvapením, že set se skládal hlavně z aktuálního alba chváleného na všech frontách. Jako by hipstři, gotici, metalisti i folkaři našli konsenzus - Chelsea Wolfe. Starším skladbám kralovala hlavně House of Metal, ale i těch pár starších kousků vás zaručeně poslalo do kolen. Jestli se Chelsea Wolfe nedá něco upřít, tak schopnost nazývat svoji hudbu pravými jmény. Po Apokalypsis a Pain Is Beauty přišla s Abyss - hudebním ekvivalentem pádu do vodní hlubiny, kde vás semelou masivní zvukové vlny. Aby vás vyplivly na nehostiné opuštěné pobřeží.