Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Vážná hudba z 21. století to u nás, co se koncertů týče, nemá špatné. Náročnější polohu zastupují Ostravské dny a řada menších akcí, Prague Sounds pak pravidelně přispívají velkými jmény z té přístupnější části soudobé klasiky. Newyorský soubor Roomful of Teeth do této kategorie beze zbytku spadá. Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se v Divadle X10 představilo u nás vůbec poprvé a velká očekávání potvrdila i bezpečně vyprodaná kapacita. V dané situaci bylo téměř povinností provést skladbu Partita for 8 Voices, která Roomful of Teeth i v sestavě tentokrát absentující Shaw proslavila. Právě tou večer začal.

Partita je zároveň katalogem rozšířených technik a vlivů, které soubor integroval, a důsledně propracovanou kompozicí. Třaskavé vpády hrdelních zpěvů i v konvenční situaci nehudebních zvuků („hm“ jako citoslovce váhání) do hymnických nápěvů vyzněly dle očekávání efektně i vtipně. Ještě působivější než gradace a zlomy, jejichž ostří už v důvěrně známé skladbě přece jen otupělo, bylo prolínání zpěvu a deklamace zdánlivě technických frází, ve skutečnosti pokynů malíře Sola LeWitta k realizaci jeho geometrického obrazu, kde osm vokalistů bravurně zvládalo brebentivé linky. Plynulé přechody od zdánlivého rozpadu a kakofonie do andělských melodií zkrátka vyrážely dech.

Skoro půlhodinovou skladbu následovala přestávka, po které Roomful of Teeth zazpívali několik kratších kusů, mimochodem představujících různé polohy jejich tvorby. Čtvrtou větu kompozice Bits Torn from Words (Peter Shin) nesla uměřená, neprvoplánová gradace, kde se dalo naplno ocenit, jak zpěváci a jejich zvukař využívají možnosti dynamiky dané reprodukcí na silné aparatuře. Mimo jiné se tím změnil poměr sil ve skupině. Zatímco na studiových nahrávkách působí barytonové a basové linky často jako funkční, strukturální prvky pod melodiemi zpívanými tenory a ženskými hlasy, tady mělo subbasové hřmění fyzickou přítomnost známou spíš z elektronické hudby. Naproti tomu následující On Stochastic Wave Behavior od Leilehuy Lanzilotti, inspirovaná výzkumem pohybu vln, vyzněla až příliš ukolébavkově a ukázala na riziko spojené se silně příznakovými zdrojovými materiály: havajské melodie zůstaly u určitého stereotypu místo syntézy. Ovšem hekavé, „drhnoucí“ hlasy ze začátku skladby byly jedním z nejsilnějších momentů koncertu, kde najednou vznikla atmosféra cizorodého, tajemného sumerského obřadu – nebo aspoň fiktivní představy o něm.

Postupně také z pestré skupiny čtyř žen v elegantních kostýmech a čtyř mužů s tendencí zpívat s rukama v kapsách riflí začaly vystupovat dvě osobnosti. Umělecký spoluvedoucí a basista Cameron Beauchamp koncert příležitostně dirigoval, zvlášť v případě efektivních stopek a startů, a také ho uváděl, vcelku neotřele se publiku třeba dostalo pochvaly, že skvěle tleská. Kontrapunktem k jeho hrdelním zpěvům a burácivým vstupům byl až androgynní tenor Jodieho Landaua, na kterém stála značná část „sólových“ partů i něco dirigování.

Landau vynikl hlavně v další skladbě Math, the one which is sweet od Angélicy Negrón. Tady zpěváky doprovázela elektronika ze záznamu: tekuté melodie a plochy i decentní rytmika. Ohromný potenciál souboru v téhle poloze Negrón plně vytěžila a pestrá skladba se ukázala jako nejsilnější moment večera, byť precizní hra s polyfonií a dynamikou ve Vesper Sparrow od Missy Mazzoli, kterou umožňuje osm distinktivních hlasů, byla rovněž strhující a nejlépe reprezentovala radostný náboj tak často spojený s nespoutanou tvořivostí skupiny. Její popové tendence pak reprezentoval zdařilý cover Helplessness Blues od Fleet Foxes, provedený akusticky v triu právě pod Landauovým vedením jako přídavek.

Nemalé nároky Roomful of Teeth s jistými výhradami zvládli. Projektu chybí bezbřehé charisma, jaké naživo vyzařuje z jejich dávného vzoru Meredith Monk, a některé skladby nebo pasáže zkrátka vyzněly formalistně. Čistě osobně mě velmi zklamalo, že oproti původně ohlášenému programu nezazněla ztřeštěná skladba Psychedelics. Jinak ale šlo o precizní vystoupení unikátního tělesa, které mělo v živém provedení přidanou hodnotu. Vrcholné pasáže svou komplexností a vynalézavostí braly dech a patřily k tomu nejsilnějšímu, co bylo letos u nás k vidění.