Čiré šílenství a mnohokrát se opakuje

Máte rádi žánrové krabičky? Tady vám bude postrock malý. Her Name is Calla působí na své poslední nahrávce velmi introspektivně a temně. Namísto předvídatelné, průzračné cesty mezi zvukovými stěnami je posluchač už od prvních minut uvržen do hutné, divné studny plné emocí. Album mapuje životní zákruty i propadliště přesně a do detailu, pomalejší pasáže téměř fyzicky bolí. Do Kabinetu se přibelhám rovnou z procházky po usínajícím podzimním Brně, hlavu mám zaplněnou nostalgickými dojmy. Očekávám, že večer s HNiC naváže na podivnou náladu a nebude příliš taneční. Jak moc jsem se mýlila?

Nejdřív se objevují Inheritance. Tříčlenná skupina tvoří instrumentální ambientní fusion s přezajímavými matematickými gradacemi. Melodické souznění kytary s klávesami se nekonečně ornamentálně rozvíjí, aby byl následně rozdrcen na cucky šíleným bubeníkem. Inheritance jsem poprvé potkala na začátku roku v blanenském Muzikografu, kde vystupovali spolu s Kruhy a Anne M. Christiansen (kytarista si to už radši nepamatuje). Atmosféru tehdy rušil hlasitý hovor od baru, skutečnou barvu a strukturu skladeb jsem si vychutnala až večer ve sluchátkách. Dnes mě to ale naživo opravdu baví. V divadelních koutech je tma tmoucí, subtilní zvuky a pocity se laškovně splétají, dav houstne. Následuje nadšený aplaus. Členové se trochu překvapeně probírají z tranzu, jen aby skromně poděkovali a utekli z pódia. Škoda, všichni by si zasloužili přídavek nebo dva.

Tom aka T. E. Morris, multiinstrumentalista, zpěvák a kreativní hlava Her Name is Calla nám přichází s kytarou vyvrátit pár zažitých urban legends o one-man pičusích. K osamělým chlápkům s kytarou, co bolestínsky skřehotají o životě, většinou zaujímám ironizující postoj. Zatím jsem totiž potkala jen dva, co to dělali fakt dobře. Tom bude třetí: nejprve ukolébá polovinu publika, aby se usadilo na podlaze, a pak zahraje tak pekelné sólo, že lítají hlavy. U dvou skladeb ho doprovázejí klávesistka a bubeník Inheritance; vtipkují, že spolu nikdy nezkoušeli, takže určitě budou dělat spoustu chyb a máme jim je odpustit, přičemž se na sebe pořád smějí. (Nepostřehla jsem jedinou.)

Calla má ve čtyřech trochu problém se na pódium vměstnat: basák Tiernan se skrývá prakticky ve tmě, bubeník Adam vytahuje jen tak mimochodem banjo, vokalistka a houslistka Sophie se nakažlivě usmívá do davu a Tom osciluje mezi kytarami a velikou bílou Yamahou na tenkých nožkách. Album Navigator je značně introvertní, ale při osobním setkání z kapely prýští energie na všechny strany. Oceňuji masivní struktury u rychlejších songů, nakonec se mi dostane i trochu těch vytoužených kytarových stěn. Meridian Arc je úžasná, stejně jako Sophie, která mlátí smyčcem do houslí a hází vlasy kolem sebe. Všichni členové kapely disponují vokály, které se v méně exponovaných pasážích harmonicky prolínají v podobných výškách. Závěrečný jam je čiré šílenství a mnohokrát se opakuje; nevím, jestli utíkat na noční spoj, nebo počkat, až se na mě sesype barák.

Her Name is Calla nejsou v Brně poprvé, moc rádi k němu píšou vykřičníky a ještě raději se sem vracejí. Budu věřit, že si to tu užili. I když mi publikum na začátku přišlo trochu chladné a nepohyblivé, řev i potlesk byly nadprůměrné. Inu, je pondělí... nesmíme chtít pokaždé zázraky. "Vstáváte zítra do práce?" ptá se zvědavě Tom a na naše trochu naštvané yeeees pobaveně reaguje: "No jo, no. Máte mít taky kapelu!"