Cirkusová hravost Sergent Pépère

Sergent Pépère odehráli v Čechách už několik úspěšných koncertů, od Colours of Ostrava přes Letní Letnou, Filmovku v Hradišti až po Palác Akropolis, přesto se dalo v pražském Rock Café napočítat jen pár desítek příchozích. Snad poprázdninová únava z festivalů. Faktem ale je, že poslední rok zdejší program za sledování příliš nestál a klub nabírá dramaturgický nový dech až s letošním podzimem.

Jenže pokud není natřískáno, připadáte si v tmavém podzemí jako v jeskyni, navíc můžete jen stěží odlepit nohu z podlahy. Pivní ulepenost dosahuje maxima, člověk by měl sto chutí nakoupit z vlastní kapsy savo a kartáč. Ono když jdete na francouzskou kapelu, o které se mluví jako o veselém mixu dechovky se šantánem, rádi byste si trochu šoupli nohou. Musíte však doufat, že se bude hrát nahlas, aby mlaskavé odlepování podrážky či odtrhávání kelímku ze země, nebylo slyšet.

Nevypadalo to, že by si malou návštěvností nechaly hvězdy večera zkazit náladu. Lakýrky se jim blýskaly na dálku a házely prasátka po zdech, bretaňská krev se čeřila hned od úvodního tance Gavotte. Na pódium vtancovávali postupně, až byla šestice kompletní. Neodolatelná dávka komedianství se ani na chvíli nezapřela, skupina se ostatně seznámila před patnácti lety při pouličním hraní. Od jamování se přešlo k činům, muzikanti se chtěli více přiblížit dechovkovému hraní, aniž by popřeli nejrůznější vlivy z celého světa, balkán, orient, jazz nebo ska. Záměr se zdařil, ačkoliv jen instrumentální, francouzský šraml baví lehkostí a hravostí.

V bezstarostném tónu se pokračovalo i po zbytek noci. Letní ovocné dryjáky jsou populární, Bière-citron navíc zněl jako dokonalý soundtrack k nenatočené francouzské šedesátkové komedii. Akordeonistka se předháněla se suzafonistou, ovšem pódium opanoval hyperaktivní saxofonista Archie Sec. Co poutalo pozornost, byl neuvěřitelný stroj, v jehož sedadle seděl bubeník Patrick Touc. Kolečkové křeslo nebo bicí soustava? Bubny s řídítky? Kovová konstrukce vypadala těžkotonážně, Touc si však svého vynálezu užíval, a pokud nebouchal přímo do originálního nástroje, rozezníval a skřípal strojem samým.

Danse du genou bylo vcelku jasnou výzvou, na kterou Češi milující Pelíšky ochotně slyší. Kapela vyhlásila soutěž o nejlepšího kolenokroutiče a mnozí odvážlivci twistovali o život, odměnou nejlepšímu bylo album. Veselé přeskakování z blues do klezmeru, hudebníci se v oblecích kroutili a strhávali všechny kolem. Navíc okouzlovali slušnou českou slovní zásobou, která nepředstavovala jen výkřiky, ale celé věty rozvité. Zakončit a odejít není jejich styl, po několika přídavcích se pokračovalo dál mezi diváky, až to vypadalo, že se bude hrát do rána. Dvouhodinová smršť sice utichla, ansámbl však i poté konverzoval s příchozími, nechávajíce je ozkoušet a ohmatat si instrumenty.

Něco na tom francouzském šarmu je. Zkuste na vlastní kůži a odchyťte Sergent Pépère během jejich právě probíhajícího turné po vlastech českých.