Cit pro pochmurnost (Of the Wand And the Moon)

Jednolité hlukové plochy zalité mlhou. Do mlžných hvozdů vábící tóny akustické kytary barvy černi. Všeprostupující černota monotónního zaříkávání. Tři projekty, trojice rozličných zvuků, jedna nepochybná shoda – atmosféra, atmosféra, atmosféra…

Prostory brněnského Kabinetu Múz zaplnil triumvirát hudebníků v čele s Of the Wand & the Moon, přičemž sety všech byly založeny primárně na budování hutných nálad. Část publika se rozhodla prožít je v sedě na podlaze a parkety posloužily coby místo k uvelebení se i během pauz. Jindy poněkud sterilně působící sál tak ihned získal znatelně přívětivější charakter.

Vstup do něj připomínal vkročení do parní sauny. Všude byla neproniknutelná oblaka mlhy, podle slov zvukaře jely stroje na max, oči si tedy musely zvyknout a tělo zkusmo najít svůj plac. Z podia v nehybných ustrnutích obsluhovalo theremin a krabičky duo Monuments to Absence. Oba muzikanti jsou zároveň členy sludgemetalové formace Blues for the Redsun, jejíž poslední koncert tady čítal něco málo přes třicet minut a vyplnily jej dvě minimalistické a těžkotonážní skladby. Tento tvůrčí étos v MTA ještě povyšují. Srovnatelně dlouhý set totiž představoval indiferentní (s)hluk nekompromisního droneového vanutí. Odosobněný pocit narušovalo jen občasné vniknutí paprsků světla do sálu ode dveří, jimiž šlo ze země vidět část patrně renesančního obrazu a disco kouli. Skvělé umocnění pocitu, že se nyní nacházíme v odloučení od zbytku světa, kdesi jinde, obestřeni tmou.

Zužitkování blackmetalových postupů pomocí akustických nástrojů může vyústit stejně tak v parodii (např. Impaled Northern Moonforest) jako i jemně ryzí projev (Kaatayra). Vystoupení solitéra Zimoles jako by se pak nezáměrně nacházelo někde na pomezí. Jeho zpěv, hra na kytaru a chování v sobě nesly díl patosu, nicméně to místy nezastřelo průsvit čisté a cílevědomě konstruované atmosféry. Zatím se však jevila spíše coby příslib, něco teprve tápavě a nejistě budovaného.

Kim Larsen z Of the Wand & the Moon přiznaně kráčí po cestě, kterou vyšlapal legendární projekt Death in June. Někdy je tento krok jistý, jindy méně. Na studiových deskách Larsen exceluje v emotivních neofolkových skladbách, ovšem pro tento žánr obligátní koláže zvuků prokládané recitací zní v jeho pojetí jaksi nuceně. Primárně tímto směrem orientovaná poslední deska Behold the Trees tedy žel zaostává za předchozími vynikajícími alby. Nicméně ačkoli z ní Larsenovo vystoupení vycházelo, dalo vzniknout vtahujícímu a impozantnímu rituálu. Odehrál se v krajinách různorodých ruchů, kterými nás provázel Larsenův bezbarvý a chraplavý hlas. Jeho silueta po celou dobu dotvářela kompozici za něj promítaného černobílého obrazu hvozdů a příboje oceánu, jimiž neustále prostupoval okultně hypnotický trojhranný symbol.

Rozhodne-li se hudebník pro cyklickou atmosféru namísto blyštivé show či líbivých skladeb, potřebuje symbioticky vnímavé posluchačstvo. A přestože se v Kabinetu Múz našlo pár neohleduplných jedinců, kteří koncerty prožvanili, ti s citem pro melancholii a pochmurnost si akci nepochybně vychutnali.