10 + 1 = Bára Zmeková

Skladatelka a multiinstrumentalistka Bára Zmeková vydala na jaře úspěšné album Lunaves, v nejbližších měsících vyráží na pódia klubová i festivalová, vystoupí na festivalu Colour Meeting v Poličce, tradičně nevynechá Banát a letos bude reprezentovat českou scénu na showcase festivalu a konferenci Czech Music Crossroads v Ostravě.

Pídím se po svých 10 + 1 nejoblíbenějších písních, které se mnou přežily roky i přes ta kvanta hudby, která neustále vznikají. Deset je málo, ale tak akorát, aby si člověk urovnal svůj osobní hudební příběh. Nebudu psát o nejžhavějších výstřelcích, které mě uhranuly za poslední rok, spíše o písních, které mě v posledních letech držely nad vodou, když bylo potřeba. Byly pro mě berličkami. Během práce na albu Lunaves jsem se nemohla pouštět do nových vod, potřebovala jsem si vytvořit bezpečné prostředí ve vlastní hlavě a nerozplynout se v moři hudby. Takže tady je moje jistá desítka. Hodně se ale těším na nový prostor, který po vydání v hlavě vznikl. Možná přijde brzy úplně nová desítka?

Eric Truffaz feat. Sophie Hunger - Let Me Go
Tahle písnička je ultimátní a zamilovala jsem se do ní na první poslech. Zpěv, trubka, text - nějak to všechno ladí s mojí duší. Nevzpomínám si, jak jsem se k ní dostala, patrně úplnou náhodou, ale v každém případě mě přivedla k Sophie Hunger. S tou jsem prožila několik let a solidně s ní naočkovala pár dobrých přátel. Dobrou hudbu je potřeba sdílet, chodit na koncerty sám je fajn jen občas. Že si před Sophii o pár let později zahraju jako support, mě samozřejmě ve snu nenapadlo.

Feist - Caught a Long Wind
Feist jsem objevila v roce 2007 s albem The Reminder. Je to dávno, ale tahle láska mi vydržela. Ráda se vracím k její desce Metals (2011), ze které je taky písnička Caught a Long Wind. Na Feist mě baví kromě specifického hlasu i způsob, jak pracuje s aranžemi. Na Metals dodnes obdivuji práci s dynamikou i aranže dechů a mužských sborů. Album v sobě mísí jemnost a monumentalitu. Krásný výlet.

Hanne Hukkelberg - Do Not As I Do
Píseň z alba Little Things (2008), které je jedno z mých nejoblíbenějších od Hanne Hukkelberg. Tvorba téhle úžasné zpěvačky a skladatelky je pro mě trochu záhadou. Z jejího koncertu v Akropoli si nepamatuji nic jiného, než že jako welcome drink podávali norskou whisky. Vůbec jsem ji neznala, šla jsem naslepo, ale něčím mě musela uhranout, protože od té doby ji poslouchám. Její hudba je pro mě jedna z životních jistot. Little Things jsem mohla poslouchat třeba celou noc. Pravda je i to, že na její dvě poslední desky jsem se zatím nenaladila. Čím starší tvorba, tím lepší.

James Blake - Limit to Your Yove K Jamesi Blakeovi jsem přilnula někdy před osmi lety písničkou Limit to Your Love. Tenkrát jsem milovala Feist, která napsala originální verzi. Do života se mi začala pomalu ale jistě vkrádat elektronika. Setkala jsem se s Formou, projektem, který se o pár let později stal hned vedle sólové tvorby mým druhým hudebním domovem. A taky s Blakem - písničkářem a producentem, neuvěřitelně kloubícím elektroniku, píseň a velmi specifický zpěv, minimalistický a dechberoucí. Ne vždycky na něj mám náladu, ale když se to potká, je to síla.

Lenka Dusilová - Za vodou
Album Eternal Seekers (2008) mě v podstatě přivedlo k Lence Dusilové, Beatě Hlavenkové i Clarinet Factory. Od té doby jsou to pro mě jména, na která jsem na české hudební scéně patřičně hrdá a strašně jim fandím. Nejvíce mi v hlavě utkvěla píseň Za vodou. Hudební lásky jsou asi vždy spojené s tím, co člověk v daný moment v životě prožívá. Na tohle místo se ale ráda vracím dodnes.

Aurora - It Happened Quite Je pro mě těžké vybrat jednu skladbu od Aurory. Co se týče produkce, jsou to podle mě skvěle pojaté písně, které posluchače strhnou, u Aurory jde ale o něco jiného. Asi bych si jí ani přes skvělou produkci nevšimla, kdybych náhodou nenašla video, kde zpívá akusticky jen s kytaristou. Uhranula mě hlasem a prožitkem, který dokáže bezprostředně předat. Před natáčením zpěvů se stala jednou z mých učitelek zpěvu. Na Auroru jsem v létě spěchala na Pohodě i na Colours of Ostrava, ale nejraději si ji pouštím doma z gramofonu. Stárnu?

Moses Sumney - Quarrel
Moses Sumney je jeden z novějších objevů, který si mě podmanil hlasem i kompozicemi, texty i svými hudebními videi. Slyšet ho naživo v MeetFactory byl úžasný zážitek. A když vám po takovém letu, kdy se rozplýváte na vlnách jeho neuvěřitelného hlasu, podá takový chlap jako hora ruku s dobráckým úsměvem do široka, to se člověku podlamují kolena. Skvělý koncert to byl!

Peter Gabriel - My Body Is a Cage (originál Arcade Fire)
Vzpomínku na moje hudební dětství tvoří tři kapely: Pink Floyd, Yes a Genesis. Vděčím rodičům za solidní základ do života. Hodiny v autě mám tak spojené mimo jiné s hlasem Petera Gabriela. Jeho dráhu po odchodu z Genesis jsem zaznamenala až s písní My Body Is a Cage. Tehdy mě k ní dovedli kamarádi, kteří jednu píseň z onoho alba hráli na své svatbě. My Body Is a Cage mě vtáhla natolik, že jsem se z ní nedokázala několik dní dostat, poslouchala jsem ji pořád dokola, nešlo to zastavit. Občas se mi stává, že v nějaký moment mi přijde do života píseň, která neodejde, dokud nedosáhne svého. Podle mě je dobré se tomu nebránit, i když výsledek může mít různé podoby, od šíleného několikahodinového tance po třeba stejně dlouhý usedavý pláč. Někdy mě to dovede k tomu, že si oblíbím kapelu nebo autora s celou jeho tvorbou. Častěji ale zůstanu u té jedné skladby. A ta, když dodělá svou práci, zase odejde.

Francesca Mountfort - Cosmic Raven
Tohle je jeden z velmi osobních tipů a pro mě memento nádherných časů. Skladba je z alba Swift & Raven, které Francesca natočila před třemi lety. Francescu jsem potkala, když byla před lety v Praze, zrovna jsem natáčela u Ondřeje Ježka první album a pídila se po cellistovi. Když jsem ji slyšela hrát, bylo mi hned jasné, do jakých rukou ten part vložím. Popravdě je dodnes ten kousek, kde hraje, jeden z mých nejmilejších. Pak přišly společné koncerty v Praze, v Londýně a nakonec i v Melbourne, když jsem u ní trávila Vánoce a tři měsíce australského léta na Christmas Street. Neuvěřitelná muzikantka, duší srostlá se svým nástrojem. Že Země není dost velká na to, abychom se v hudbě znovu nepotkaly, jsme si potvrdily díky jedné písni z nové desky, jejíž cellový part nahrála Francesca přímo v Melbourne.

Simon & Garfunkel - Kathy’s Song
Co dodat, klasika. K této písni alespoň to, že se ke mně dostala jednoho léta uprostřed lesa, za deštivého dne kousek od Brightonu, kde jsem s dětmi vedla hudebně-divadelní workshop. Nějak mi tenkrát nebylo lehko u srdce, takže v podstatě další lék. Když nad tím tak přemýšlím, hudba je pro mě jako deník. Paměť nemám zrovna dobrou, ale když mám něco spojené s nějakou písní, zaručeně to nikdy nezapomenu.

+1
Jednou za čas si pouštím živák Ane Brun. Její vystoupení v Paláci Akropolis pro mě bylo jedním z těch, které mi v okamžiku odpověděly na všechny moje otázky ohledně hudby. Někdy mě přepadnou pochyby o tom, co dělám, jak to dělám a proč to dělám. Možná je to způsobeno únavou nebo dětinským pocitem, že by to mohlo jít snáz, líp, rychleji. A pak najednou stojím a poslouchám, jako malé dítě, pohlcená hudbou, okouzlená, dojatá, spojená se všemi a vším okolo “pouhými” zvukovými vlnami, jako nějakou magií, a všechno je jasné. Stát se to může kdekoliv a kdykoliv. Ale hudba v tom umí být velmi nápomocná. Ráda se k těmhle momentům vracím. (Nehledě na to, že má nádherný bubeníky).