Články / Seriály / / 10+1

10+1 = Ondřej Zátka

10+1 = Ondřej Zátka

Anna Mašátová | Články / Seriály / / 10+1 | 06.09.2014

Pokud potkáte někoho z české hudební scény na každém koncertu, co za to stojí, je to Ondřej Zátka. Saxofonista, člen španělským temperamentem prosycené formace Carnem, host Marka Dusila i MaTeMaTo, i v současnosti spících kapel Obří broskev a N.O.D. Štěpána Smetáčka, vybral desítku svých nej včetně bonusového gastronomického potěšení.

Morphine: Good (1992)
Morphine jsem dostal někdy na gymnáziu na nepopsané kazetě a netušil, co jsou zač. V té době jsem poslouchal skoro výhradně jazz, ale tahle kapela mě chytla hned. Asi tím naprosto nezaměnitelným zvukem, který poznáte po pár taktech. Je to taková kytarovka bez kytary, kterou tady nahrazuje barytonsaxofon. A taky mě vždycky bavilo, že Marku Sandmanovi stačily na baskytaře dvě struny. Když jsem se k nim po pár letech vrátil, zjistil, co to vlastně je, a poslechl si je komplet, největší zážitek pro mě byla jejich první deska a už to tak zůstalo. Asi proto, že ten jedinečný zvuk je tu v nejsyrovější podobě. Je to ale těžká volba a na jejich dalších čtyřech studiovkách je taky spousta pokladů. Třeba úvodní skladba Honey White z desky Yes je jeden z nejlepších výkopů alba, co znám.

Lamb: Fear of Fours (1999)
Snad trochu méně slavná deska slavného dua. Žánrová koláž, kde se potkává trip-hop, jazz, gospel, soul, minimalismus a spousta dalších vlivů a která vás okamžitě spolkne, jistě i díky podmanivému hlasu Lou Rhodes. Zahloubané texty a občasný patos, který chvílemi hrozí překročit únosnou hranici, ale nikdy to neudělá, člověka naplňují jistotou, že i když život na tomhle světě je v jádru tragický, přece jen to nakonec všechno dobře dopadne.


Keith Jarrett: Kolínský koncert (1975)
Jeden člověk, jeden nástroj a úplná svoboda. Encyklopedie stylů od boogie woogie po abstraktní výlety, a možná i proto se o Kolínském koncertu někdy říká, že je přeceňovaný a vlastně ničím objevný. Pro mě je tady ale nejdůležitější čistá radost z hraní, která je slyšet i v bezděčném zpěvu a halekání, což je Jarrettův trade mark.

John Coltrane: Love Supreme (1965)
Těžko něco psát. Nic silnějšího jsem u žádné jiné nahrávky nezažil. Spiritualita a upřímnost, jaké člověk v současném jazzu nachází jen obtížně.


Joshua Redman: Elastic (2002)
V té době pro mě byl Redman něco jako Batman. Prostě superhrdina. A tahle deska, kterou považuju i dnes za jeho nejlepší, mi otevřela úplně nové obzory, hlavně co se týče práce se zvukem saxofonu. Nejvíc mě baví, jak si hraje s vícehlasy, ať už jsou playbackované nebo naživo efektované harmonizérem. Přestože jeho další, hlavně ta poslední alba už mě nechávají dost v klidu, díky Elastiku pro mě bude Redman hrdina už napořád.


Bonzo Dog Doo-Dah Band: Gorilla (1967)
Hudební kabaret, parta geniálních komiků, kteří místo vymýšlení skečů točí desky. Jejich kamarádství a spolupráce s Monty Pythony rozhodně není náhodná. Parodují snad všechny existující hudební styly a pár navíc jich ještě vymysleli. Zároveň je ale potřeba říct, že mezi gagy je schovaná spousta skvělé muziky. Na první desce je většina nejlepších věcí, třeba i písnička, která dala název kapele Death Cab for Cutie.


The Young Gods: Everybody Knows (2010)
Pravidelná dávka živelné, temné energie. Rozvodněná podzemní řeka, do které vede výpusť z chemičky. The Young Gods jsou stálice švýcarské (a po těch letech, co k nám pravidelně jezdí, vlastně i česko-moravské) hudební scény a jejich zatím poslední deska je podle mě naprosto dokonalá. Slabý moment na ní prostě nenajdete. Po těch čtyřech letech už se hodně těším na další, ale laťku si mistři dali hodně vysoko.

Medeski, Martin & Wood: Uninvisible (2002)
Jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Hvězdné trio, které si svou hvězdnou pozici nijak zvlášť nehájí a klidně zkouší, co by se tak dalo ještě vymyslet, ať už se to někomu bude líbit, nebo ne. Řekněte mi jakýkoli rozumný důvod, proč by jeden z nástrojů v písničce nemohl být ping-pongový stůl?


Floex: Zorya (2011)
Deska, na kterou se od předchozího alba Pocustone vyplatilo těch deset let čekat. Bohatost a propracovanost zvuků, ze kterých je nahrávka vymodelovaná, přenáší do snových světů, odkud se pak člověku nechce zpátky.

Sex Mob Does Bond (2001)
James Bond, jazz, humor, avantgarda, testosteron. Člověk by na takový mix až nevěřil, ale je to tak. Jen pozor, kvílející slide trubku Stevena Bernsteina je pak těžké dostat z uší.


guilty pleasure: Cibo Matto: VIVA! La Woman (1996)
Mám rád jídlo. A tahle deska je O JÍDLE ÚPLNĚ CELÁ!!! Název kapely ostatně italsky znamená Bláznivé jídlo a je to dost přesné. Dvě šílené Japonky zpívají anglicky s šíleným přízvukem o lásce k beef jerky a pepřové zmrzlině. Ale zas tak provinile se u toho necítím, protože je to i skvělá muzika. A přestože je to asi proti pravidlům, musím zmínit i album Michaela Frankse The Art of Tea z roku 1976 a dvě gastronomické skladby Egglant a Popsicle Toes.

Info

www.carnem.eu
www.obribroskev.cz

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

10 + 1 = Kiki Hitomi (King Midas Sound, WaqWaq Kingdom)

Jan Starý 04.12.2019

Japonská hudebnice Kiki Hitomi prezentuje výběr ze soundtracků k animé, které formovaly její zvláštní svět.

10 +1 = Mikuláš Pejcha (Mydy Rabycad)

redakce 13.11.2019

Křest alba Numbers se chystá na druhou půlku listopadu, ještě předtím nám ale saxofonista Mikuláš Pejcha vysypal deset formativních písní jeho hudebního vkusu.

10 +1 = Jordi (Tús Nua)

redakce 11.11.2019

Radiohead spadali do stejné kategorie jako Placebo, přiznávám, byla jsem malá skeptická srágorka, co spoustu hudby odsoudila po zběžném poslechu..., říká Jordi ve výběru svých srdcovek.

10 +1 = Aleš Hrebeniak (dokruhu)

redakce 08.11.2019

Pro iniciaci Converge máme více než pochopení, stejně jako není od věci se prohrabat domácí scénou a sfouknot z desek prach, nebo si i přiznat, že všechno už je dávno…

10 +1 = Sven Engelsman (The Sweet Release of Death)

redakce 05.11.2019

Žebříček bubeníka Svena sází na jistoty, stejně jako se jim nezdráhá vyhnout, jako když se těšíte na křest nového EP své oblíbené kapely, ale smete vás neznámý support.

10 + 1 = Luka (Haiku Garden)

redakce 04.11.2019

Vkus Luky z kapely Haiku Garden sahá od hlasitých vypalovaček spjatých s obdobím první vzpoury přes nejoblíbenější písničkáře až k podivnému lo-fi popu...

10 + 1 = Petr Zenkl (Paprsky inženýra Garina)

redakce 31.10.2019

Pink Floyd nejsou soundtrack k Čelistem a covery Laibach měly říz. Své hudební srdcovky vybral Petr Zenkl z Paprsků inženýra Garina.

10 +1 = Robert Niziński (Księżyc)

redakce 30.10.2019

Na první pohled je zřejmé, že Robert Niziński má naposloucháno hlouběji, než bývá obvyklé. Ale i nejsečtělejší z nás si sem tam připomenou, jak chutná přecpat se sladkým...

10 + 1 = Tereza Papáčková (Lebanon)

redakce 25.10.2019

Olomouckou formaci Lebanon potkáte na festivalu Alternativa. Tohle jsou hudební srdcovky jejich zpěvačky Terezy Papáčkové.

10 + 1 = Judith Hill

redakce 23.10.2019

Americká zpěvačka Judith Hill byla dlouhá léta vokalistkou hvězd jako Stevie Wonder, Michael Jackson nebo Prince. Teď přijede sama. Její kořeny?