Články / Reporty

Ďábel v negližé (Deafheaven)

Ďábel v negližé (Deafheaven)

ScreamJay | Články / Reporty | 04.05.2017

Nikdy nenaskakuješ do rozjetýho vlaku, jednoduchý pravidlo, ale bezezbytku přitažlivej risk. Do Youth Code jsem spadl se zpožděním, naplocho. Otázka pak celou dobu zněla: "Jak sakra dostat tenhle beat pod kůži?" Včelín, plástve, minimalistická projekce a pokreslená holka, co vypadá jak hysterická dvojnice Chloë Grace Moretz. Popravdě, tou vlnou aggrotechu (potažmo harsh EBMka) jsem se plácal na začátku tisíciletí a to už je v muzice dávno. Tahle dvojka mě totiž studiově nijak zvlášť nebavila, jenomže to, co na desce znělo jako skoupý retro, nabralo v sále docela přítomný, živelný ráz. Žádný postpunkový ostruhy, světelný vějíře, naivní energie a vztyčený prostředníky. Kabel od mikráku si totiž kolem zápěstí omotávaj jenom rebelové. Industriální kolovrátek, letmo podbízivé refrény i tanečníci v triku Brutal Assault. Bizár? Jak hluboko je vlastně ten styčnej bod, od kterýho se toužíš odrazit k dalšímu, silnějšímu prožitku? Na otázky není čas, mezi zrcadly čekám na ďábla, který dnes přijde v negližé.

Deafheaven možná serou ortodox, ale své publikum naučili toužit a toužebně očekávat. Ofina George Clarka je preventivně propocená už od nástupu do půlkruhu. Výraz psychopata, co drží emoce v šachu, a karty, který jsou rozdaný dlouho dopředu. Vše podstatné se děje v čele, zbytek kapely vypadá, jako by mu kryl zadek. Desetiminutový otvírák Baby Blue dozrává do nekonečný pondělní chvilky poezie, s magorem bijícím se do hrudníku. Polévání hlavy minerálkou, zaťaté pěsti. Tohle je role, ze které nemůžeš vykročit, protože pak už by to byla jen (sebe)parodie, nekonečná fraška. Možná trochu pozérská romantika střídaná vycizelovanou naštvaností, zpočátku skoupá vzájemnost a šermířský souboje se stojanem mikrofonu. Elegán Satyr (ze Satyricon) si košulenku takhle rychle neumastí, pozornost přesto strhává i druhý kytarista Shiv Mehra, který po vzoru cimrmanovského Karla Infelda Práchenského neopouští jeden výraz, jedno jediné stanoviště.

fotogalerie z koncertu tady

Pokud byl Sunbather nejasnou zprávou o konci světa, New Bermuda už přinášela sebejistá zvěstování. I přesto se Deafheaven ohlídnou do hluboký minulosti a Language Games z debutové desky Roads to Judah přece jen podtrhuje břitce syrový kontrast, který dává setu další rozměr. Staré šrámy, aktuální bolest. Teprve coververze postrockových Mogwai definitivně trhá poslední zdvořilej odstup. Strhující, silně emotivní podání, jako když se rozestoupí moře, křičíš do prázdna a bez ozvěny přijímáš zázrak, připravenej utopit se i v tý poslední kapce potu. Skladbu Dream House už provází vyprovokovaný stage diving, šipkou do davu, stropy jsou tu vysoko. V zrcadlovým sále lítají vzduchem svršky, ksichty a těla. Dotek je stále intenzivnější, a přesto vnímám jistou polaritu celého večera, pravá polovina sálu v ráži, ta levá spíš pohoda a kafíčko. Set končí ještě jednou skladbou ze Sunbathera, poslední gesta, pantomima, lascivní improvizace. Dlouhý potlesk, žádné přídavky. A tak je to správně. Je důležitý končit v nejlepším. Černou nikdy nic nezkazíš, ale růžová je (určitě pro tenhle večer) v black metalu víc.

Info

Deafheaven (us) + Youth Code (us)
1. 5. 2017, Lucerna Music Bar, Praha

foto © su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.

Závěsy a ručníčky (She Past Away)

Michal Smrčina 06.11.2019

V sále není horko, ale kapela i přes sporé pohybové kreace vystupuje s nasazením a pravidelně si otírá pot či make-up do připravených ručníčků.