Články / Reporty

Dráždivá dokonalost (Silent Night: Kassel Jaeger)

Dráždivá dokonalost (Silent Night: Kassel Jaeger)

Jan Starý | Články / Reporty | 29.11.2018

Série Silent Night si vybudovala jméno „spacími“ koncerty, na nichž diváci přenocují v sále, zatímco jim k tomu hraje ambient, drone, field recordings a podobné klidné styly. Ty ale tvoří jen polovinu programu. V první, samostatně přístupné části probíhají klasická vystoupení špičkových hudebníků z těchto oblastí, které často čeká v Ponci první české vystoupení vůbec. Tentokrát tuto úlohu – spací část obstarávala japonská „hráčka na vodu“ Tomoko Sauvage a český experimentátor Stanislav Abrhám – zastal Francouz Francois Bonnet. Ten je pod pseudonymem Kassel Jaeger spojený především se skvělým labelem Editions Mego a patří v kontextu mistrů abstraktní hudby mezi ty mladší, i když co se renomé (a prestižních kolaborací) týče, za těmi staršími nijak nezaostává.

Jeho tvorba zpravidla inklinuje k nepravidelným elektroakustickým plochám, jejichž hloubka kontrastuje s praskáním a hlučením na povrchu, na Silent Night si ale připravil nečekaně lyrický set. Výchozím bodem byl snad jen dech, z nějž Bonnet citlivě sochal prchavé filigránské struktury rozvíjené nečekaně, a přece podle jakési vnitřní logiky. Křehké kompozice a jemný, až flétnovitý zvuk jako by v poklesech intenzity vybízely posluchače, ať nastraží uši a přistoupí blíž, aby mu nic neuniklo.

Intimní, ale také cizí hudbě ještě napomáhalo výtvarné pojetí prostoru, ve kterém „tiché noci“ vynikají. V principu jednoduchá kombinace zavěšených igelitů a chytrého nasvícení oranžovými světly vytvořila atmosféru, kde se výhled do digitální budoucnosti spájel s atavistickým klidem v zamlžené jeskyni.

Perfektní úvod se ale posléze rozmělnil. Bonnet pracoval nečekaně s elektrickou kytarou, která místy posouvala jinak nekonkrétní náladu až ke standardnímu překrásnělému ambientu. Především ale úplně nezvládl usměrnit vývoj setu a sklouzával k přílišné pestrosti, takže než jsem se ponořil do jedné polohy, vystřídala ji jiná. I nadále vyčnívaly z celku dokonalé pasáže, zejména když dominovaly (zřejmě) čistě elektronické zvuky, ale nedotaženost setu byla zkrátka frustrující. Je těžké užívat si dobrou hudbu bezprostředně po té geniální.

Info

Silent Night#16
24. 11. 2018 Divadlo Ponec, Praha

foto © Libor Galia, Radio Wave

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.