Když máš v Centrálu orchestr… (Jazz Goes to Town)

… nesou se Hradcem jazzové vlny radosti. Znělka z takřka kultovních Chalupářů se mi vznášela v hlavě po oba zbývající večery festivalu Jazz Goes to Town, když jsem, usazen v pohodlnou sedačku Bio Central, naslouchal početným ansámblům, jež si pořadatelé nechali na finále. A vlny radosti, toliko podtitul letošního ročníku, to většinou byly. V pátek i v sobotu se podařilo najít vyváženou cestu mezi posluchačskou náročností a přístupností – samozřejmě bez ztráty umělecké kvality.

Marek Pospieszalski Oktet přivezli svébytnou poctu vybraným polským skladatelům dvacátého století. Jejich poklona jménům jako Kazimierz Serocki, Bogusław Schaeffer, Zbigniew Rudziński, Zygmunt Krauze a dalším byla svérázná, propojovala improvizaci i elektroniku a celek spíše pracoval s destrukcí. Hudební moderna viděná optikou rezignující na fixně dané formy, melodii, rytmus, koláž zvuků, hlukových ploch i jen zhruba načrtnutých útržků, vzápětí znovu destruovaných.

Kýžené zklidnění po tomto pekle – míněno v dobrém, byl to skutečně zážitek, který se zapomíná jen velmi těžko – přišli na řadu Concept Art Orchestra. Nadžánrové těleso, v němž se potkávají špičkoví domácí jazzoví hráči, ale i smyčcové kvarteto, přivezlo program nazvaný Music for Lights And Shadows, který s muzikanty nacvičil (a klíčové pasáže také zkomponoval) norský skladatel Helge Sunde. Páteř programu, který doprovázely národotvorné fotografie na plátně, tvořila jeho trojdílná kompozice Abandoned Houses, do které byly vnořeny kompozice členů orchestru. Z celkem jedenácti skladeb zazněly zhruba dvě třetiny, včetně elektronické The Return Tomáše Sýkory nebo jemné Father and Child Jana Jiruchy. Hudba, a myslím, že za to nemohly pouze zmíněné fotografie, odrážely chlad i samotu severské přírody a malovala bohatě probarvené hudební imprese, uklidňující, pozvolna plynoucí, ale i nevyzpytatelně divoké. Celý program zazní celkem čtyřikrát – před Hradcem to bylo v Praze a v Brně, sestavu čeká ještě koncert v Oslu. Věřím ale, a doufám, že vznikne i záznam, protože to bylo překrásné.

fotogalerie z koncertu najdete tady a tu

Úvod finálového večera patřil již tradičnímu rezidenčnímu projektu A Shape of Jazz to Come. V něm organizátoři každoročně propojí skupinu muzikantů a nechají je v průběhu několika dnů napsat a nazkoušet vlastní materiál. Tentokrát se v něm potkaly mladé, ale nesmírně výrazné domácí osobnosti soudobého jazzu Kristýna Švihálková (melodické bicí nástroje, perkuse), Ian Mikyska (strunné a dechové nástroje), Štěpán Janoušek (trombon, zpěv), Jan Pudlák (klavír, klávesové nástroje) a sestavu doplnila na poslední chvíli saxofonistka Amalie Dahl z Norska. Jakkoliv byly mnohé pasáže zhruba hodinové kompozice muzikantskou parádou, která sršela nápady, v hlukových partiích zvítězil samoúčel a jistá bezradnost.

Jakkoliv je ošemetné v jazzu, který je už z podstaty typický přeléváním muzikantů z jednoho projektu do druhého a mnohdy jen krátkodechou spoluprací, použít označení superskupina, čtrnáctihlavý band Trondheim Jazz Orchestra by to vystihlo docela přesně. Každý z muzikantů je ve své severské domovině (Norsko, Švédsko, Dánsko) členem natolik výrazných uskupení, že by se v rolích hlavních hvězd festivalu zaskvěli rovněž. V čele skupiny, která zaujala už tím, že dopředu postavila dvojici bubeníků a dechová sekce obsadila až zadní linii, stojí kontrabasista Ole Morten Vågan. Ten je i autorem repertoáru z alba Plastic Wave, které tvořilo jádro programu. A bylo to skvělé, fantastické, bez přehánění jeden z nejlepších žánrových setů, kterých jsem byl kdy svědkem. Obrovská energie, instrumentální výkony, kreativita i všeprostupující chemie mezi hráči, moment společného tvoření otištěný do improvizovaných pasáží, ale i pevné vedení a řád. Vše do sebe organicky zanořené, bytostně současné, a uctivé k hudební minulosti.

Jazz Goes to Town je těsně před branami velkých kulatin, v příštím roce oslaví třicetiny. Už letošní ročník byl plný českých premiér, a hlavně velkých jmen. Dramaturgie drží krok s dobou a obohacuje a vychovává svoje posluchače a rozšiřuje jim obzory – a nemá na ně vůbec nízké nároky. Doufám, že se budu moci obohatit zase příští rok.