Články / Reporty

Kensington, nezadržitelná síla stadionového refrénu

Kensington, nezadržitelná síla stadionového refrénu

Martin Řezníček | Články / Reporty | 15.04.2018

Kensington jsou v rodném Nizozemsku zvyklí na trochu větší audience, než jaká byla toho dubnového večera v Roxy, kde protentokrát ani neotevřeli balkóny. Nebylo vyprodáno, na druhou stranu ani poloprázdno. V podstatě optimální stav. Bez otravného postávání ve frontě – a díky přívětivému jarnímu počasí i bez zastávky v šatně rovnou do sálu, kde už začínal předskokan.

The Silver Spoons na pódiu vypadají tak dobře, že by se vyjímali i na zdi pokojíčku puberťačky. Zároveň ve své hudbě míchají vliv zvučných britských jmen jako The Cure, The Kooks či Klaxons, takže i místní borci jimi mohou vzít zavděk a ostatní se jim nevysmějí, když je zařadí mezi poslouchatelný indie rock. Už poslední setkání s kapelou ve Futuru (v roli předskokana Carnival Youth) ukázalo, že mají potenciál, i když tenkrát ještě působili trochu jako „obýváková“ kapela. Uběhl více než rok a kapela vyrostla i zdivočela, což dokazovala zejména v závěru setu, kdy z líbivé podoby nabobtnala do postpunkových rozměrů a frontman se proměnil v Tryskomyš a Harryho Šoumena v jedné osobě.

fotogalerie z koncertu tady

O koncertě Kensington lze rovnou konstatovat, že byl stejný jako před rokem v Lucerna Music Baru. Nenatočili nic nového, nezměnili setlist, prostě jenom pokračují v koncertování. Chtělo by se v tom hledat nějaké negativum, ale žádné jsem nenašel. Když jsem o kapele minulé léto na výlětě v Amsterdamu říkal místní kámošce, odpověděla: „Kensington? Na ty jsem vzala mladšího bráchu. U nás zaplňujou stadiony a chodí na ně i čtyřicátníci.“ Univerzální stadionová kapela, to je přesné. Když i lovesong a balada zní jako hymna a hymny vytváří zvukové masy, které se tlačí dopředu tak nezadržitelně jako Maradona při svém druhém neslavnějším gólu.

To platí i pro texty. Kapela se pořád někam žene, posouvá, jde, jede, hledá směr, cesty a pálí za sebou mosty. Bylo by to na hlubší analýzu, ale nejčastější sloveso bude určitě „go“. Frontman, který jako by se situaci pokoušel zvrátit, v půlce koncertu utišil publikum a sám pouze v doprovodu kytary procítěně rozehrál píseň Storm, což mu ale vydrželo jen dvě sloky. Kapela, gradace... Švec se prostě drží svého kopyta. Následující smršť hitů Riddles, Home Again a Streets potvrdila, že kapela na své show prozatím nemusí měnit ani zbla a klidně se může s Biffy Clyro porvat o diskutabilní titul nejlepší koncertní kapely.

Info

Kensington (nl) + The Silver Spoons
12. 4. 2018, Roxy, Praha

foto © Bára Gadlinová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.