Články / Reporty

Kterak pán loutny Jozef van Wissem očaroval Olomouc

Kterak pán loutny Jozef van Wissem očaroval Olomouc

Shaqualyck | Články / Reporty | 10.02.2017

Dřevěné tělo, krk a struny, ale kytara to není… Odpověď pro všechny, kterým se sitár zdá moc etno a prostá španělka zase málo sexy. Intimita, křehkost, akordy. Do srdce hanácké metropole dorazil holandský trubadúr Jozef van Wissem.

„Loutna - hudební nástroj strunný drnkací. Dvoudílná (víko a dno) rezonanční skříň oválného tvaru má uprostřed okrouhlý výřez, který byl zvláště u starých nástrojů řezbářsky zdoben. Široký krk s hmatníkem je rozdělen pražci a v horní části je zalomen. Loutna netvoří žádný všeobecně závazný a typově vyhraněný model. Co se pro pojmenování jednotlivých typů zdá podstatné, je především ladění a počet strun, pro jejich zdvojení zvaných sbory. Vznikla pravděpodobně v Mezopotámii, hrálo se na ni již kolem roku 2000 př. n. l. Byla nazývána královnou všech hudebních nástrojů a největšímu rozkvětu se těšila od 15. do 17. století.“ Tolik teorie.

U někoho snad může letitý instrument evokovat obskurní archiválii, pro tajemného rodáka z Maastrichtu však loutna symbolizuje způsob, jak zlomit prokletí nelidsky zrychlené každodennosti nového tisíciletí. Přirozeně, zapáleně, bez kompromisů. Dýňovité tělo se zdvojenými strunami nepředstavuje pro zádumčivého čaroděje jen stylový artefakt, je pro něj uměleckou výzvou a v neposlední řadě též nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Jeho skladby nejsou pseudobarokní vějičkou pro dějepisce, nejde o rigidní etudy z let dávno minulých. Van Wissemova „nová klasika“ zní až nečekaně současně a nenuceně otevírá bránu do světa nespoutané imaginace mimo čas a prostor. Stačí nanést a nechat působit. Ač prosta moderních technologií, dovede si jeho hudba krom zkušených posluchačů suverénně získat i pozornost roztěkané omladiny. Navzdory trendům i svéhlavé nadžánrovosti. Není to folk, ani retro-popová avantgarda, tahle muzika do škatulek nesedí. Krom toho, pádnější a smysluplnější kontrast s elektronickou scénou byste hledali stěží.

fotogalerie z koncertu zde

Podmanivě ambientní balady z loňské desky When Shall This Bright Day Begin sice k něžnému dronování svádějí, jejich autora však na laškování s mašinkami neužije, ctí sílu nástroje a namísto efektů spoléhá na propracované melodie s precizně budovanou atmosférou. Jen tu a tam si vypomůže slidem, výjimečně nechá zahřmít svůj hluboký vokál. Sotva se krátce po osmé večerní vynořil ze zákulisí a beze slova usedl před natěšené obecenstvo, v tu ránu jeho zvláštní charisma opanovalo sál. Nedbale elegantní introvert, nemluvný virtuóz, který se nebojí chyb. Prasklá struna? Ještě má –náct dalších, tak co. Příliš ledabylá pravačka? Nenechte se mýlit, všechno má svůj důvod. Melancholičtější poloha přechází v optimističtější poetiku s čiperným trylkováním, táhlé riffy střídá hbitý prstoklad jdoucí ruku v ruce s promyšleně vygradovaným finále. Publikum ani nedutá, všechny oči fixují hmatník. Zvláštní, jak jeden vlasatý dlouhán s loutnou dokáže uhranout celičký klub bez ohledu na věk či pohlaví. Pivo utěšeně zvětrává, na displej telefonu si nikdo ani nevzpomene.

Myšlenky samovolně plynou na všechny strany, obrazy naskakují jak na objednávku a celý set připomíná navýsost hypnotický doprovod k neexistujícímu filmu. Klišé? Kdepak, se soundtracky to Jozef van Wissem umí. S tím nejznámějším, který napsal pro film Jima Jarmusche Přežijí jen milenci, zabodoval dokonce u poroty festivalu v Cannes. Jeho umně vypilované kompozice se vám tón za tónem dostávají pod kůži. Kouzlo pocitového minimalismu. Chvíli chladí, chvíli hřeje a pak z ničeho nic zmizí. Detachment je zavírák z nejlepších, jenže dav si potleskem vynutil hned dva přídavky. Následuje úklona, skromné „thank you“ a fronta na merch. Čistá práce. Snad jen stoly si v Jazz Tibetu mohli protentokrát odpustit. Návštěva byla na středeční večer více než slušná a tradiční model „na stání“ by koncertu přeci jen slušel lépe.

Info

Jozef van Wissem (nl)
8. 2. 2017 Jazz Tibet Club, Olomouc

foto (c) žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.