Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 02.04.2022
Když v roce 1959 poprvé vyšla Hvězdná pěchota spisovatele Roberta A. Heinleina, způsobila nemalý poprask a vysloužila si razítko „fašistická“. Podobně tomu bylo i o osmatřicet let později, kdy se knihou nechal inspirovat režisér Paul Verhoeven a stvořil kult – a spoustu lidí naštval, což jde holandskému filmaři lépe než cokoliv jiného. V obou případech se ale rozčilovali ti, kteří nedokázali nahlédnout pod slupku militaristické brakové science fiction.
Heinleinova kniha – a Verhoevenův snímek se toho, s patřičnou dobovou aktualizací, drží – je totiž umně podanou satirou i filozofickou úvahou v jednom. Text se tváří jako paján na vojensky strukturovanou civilizaci, v níž jedinou cestou, jak získat plnohodnotné občanství, je služba v armádě, která o vlastní nadřazenosti nad nepřátelskou „hmyzoidní“ rasou ani v nejmenším nepochybuje. V druhém plánu je pak kritikou toho, co popisuje, kritikou, která neztratila nic ze své pichlavosti ani po šedesáti letech.
Jakkoliv mnohé věci zastaraly, např. podoba vojenských technologií a válčení obecně působí z dnešního pohledu úsměvně, onen kritický osten zůstává stále stejně ostrý. Hlavní postava, Johnny Rico, není žádný Orwellův Winston, který si začíná uvědomovat chyby systému, naopak. Vojenskou ideologií je důsledně indoktrinován už od školy a navzdory rodičům nadřadí svou touhu přidat se k armádě všemu ostatnímu. Jeho očima pak vnímáme výcvik, bojová nasazení a nakonec i věrnou oddanost státu, byť se to neobejde bez váhání a pochyb. V mechanickém světě rozkazů to postavě propůjčuje lidskost a uvěřitelnost.
Heinlein nevytváří komplexní obraz společnosti, ta se do mikrosvěta armády dostává zřídkakdy. Ostatně, oni běžní lidé do světa aspirantů na občanství ani nepatří. A vertikální společenské uspořádání je dostačujícím vodítkem i symbolickým prostředím, do kterého Heinlein svou vizi zasazuje.
Hvězdná pěchota je klasika, kterou překryla její filmová adaptace, a nové vydání nakladatelství Argo ji tak u nás může vrátit do oběhu. Je to potřeba. Varování, které kniha přináší, je univerzálně platné. A ona kontroverze, která tolika „čtenářům“ leží v žaludku, je nutná. Chce-li autor varovat, neměl by kázat – měl by provokovat a jít proti srsti.
Robert A. Heinlein - Hvězdná pěchota (Argo, 2021)
web nakladatelství
foto © se svolením biblio.com
Klára Šajtarová 23.07.2024
Mnozí si je automaticky asociují s písní Pixies, pro americkou hardcore-punkovou komunitu nabírají ale tato slova úplně jiný význam.
Matej Žofčín 06.07.2024
Ich štúdiové albumy síce nedosiahli u kritikov obrovského obdivu, to sa ale nedá povedať o ich živých vystúpeniach.
Jakub Veselý 29.06.2024
Debut Herbal Dentists prináša originálny zvuk a rozmanitosť, hrá sa s pocitmi a buduje temnú atmosféru.
Žofie Křížková 02.06.2024
The Smile se nejmenují po ničem, co by mělo pozitivní konotace. Naopak. Skupina je statementem vůči manipulativním, neupřímným úsměvům kolem nás.
Martin Zoul 20.05.2024
Klíčovým problémem se jeví být odfláklá konstrukce ústředního hrdiny, jehož duševní obzor shrnuje podtitul O čem sní stárnoucí bílí muži.
Klára Šajtarová 14.05.2024
Tvorba Doodseskader je jako palimpsest odhalující nové vrstvy s každým dalším poslechem. Tady se překračují hranice žánrů, tady uchvacují zdánlivě neslučitelné elementy.
Fí Poláchová 05.05.2024
Na předchozí nahrávce se snažili posluchače pobavit experimentováním s různými žánrovými prvky, kdežto u Saviors se vrátili k punkrockovým kořenům, hutným kytarovým riffům a intenzivním bicím.
Tereza Bartusková 30.04.2024
Z internetového blogu, zaměřeného na chicagskou hudební scénu, vytvořil jeho zakladatel Cole Bennett během jedné dekády Lyrical Lemonade, jak ho známe dnes.
3DDI3 27.04.2024
Zack Overkill je klasický noirový protagonista, který zahání depresi vzpomínkami na staré dobré časy a užíváním silných drog.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.