Jakub Koumar | Články / Sloupky/Blogy | 28.10.2017
Jihlavský festival se přehoupl do druhé poloviny a program houstne. A ještěže tak, protože s blížícím se víkendem roste počet lidí s každým přijíždějícím autobusem. A propos, autobusy. Letošní ročník lze na festivalovou akreditaci zdarma využívat MHD, což se hodí, když se potřebujete rychle přesunout mezi projekcemi nebo když začne pršet, což je v Jihlavě už takovou tradicí.
Mezi tradice patří i sekce experimentálního filmu Fascinace, která letos doznala drobné změny. Filmové bloky jsou tematicky rozdělené, což u experimentálních filmů působí místy poněkud násilně. Ze závěrečného bloku Vzdálenosti vyčnívalo hned několik snímků, ještě nad nimi byl Pancoran australského režiséra Richarda Tuohyho, který film představil i v následné diskuzi. Dokument pracuje se záběry na hustou jakartskou dopravu natáčenou z taxíku a poslouchá motory, troubení a veškerý dopravní hluk coby městskou kompozici. Samotný vizuální prožitek je pak spletitým gamelanem – Tuohy využívá optické triky k obrazové montáži a prolínání, které krystalizuje až do geometrických obrazců. Žádné digitální triky, pouze 16 mm pás, z něhož se i promítalo. Nádhera. Minimálně slušných bylo i několik dalších filmů: Hypnodron Richarda Wilhelmera roztáčí obraz do abstraktních, hypnotických tvarů; remasterovaná verze Heavy Eyes (remastered) rakouského avantgardisty Siegfrieda Alexandra Fruhaufa zase rozostřuje obraz tak mocně, až zdůrazňuje jeho základní rysy a pohrává si s teorií, že i proces samotného kopírování je novým vnímáním reality.
Nejnavštěvovanější sekcí je bezpochyby Česká radost. Dokázal to i zaplněný sál Horáckého divadla na projekci filmu Batalives, ačkoli šel už podruhé. Batalives se zabývá čtyřmi městy vybudovanými Tomášem Baťou v různých koutech světa. Filmaři si vybrali Brazílii, Indii, Nizozemí, Chorvatsko a jako vzorový model alfu a omegu Tomáše Bati – Zlín. Každá lokace má své hlavní hrdiny: často nespokojenou vedoucí směny, ale s životním nadhledem, Brazilce milujícího vše, co je české, seniora, jehož celý život byl spojen s prací pro Baťu, poněkud naivní středoškoláky, pro něž je rozpadající se chorvatská fabrika cool místem, a chudé obyvatele postupně bouraného baťovského města v Indii. Všechny spojuje nejen život v městských konceptech, ale slovy autora hudby Tomáše Háčka i mizející stopa po našem nejvýznamnějším průmyslníkovi. Film je svižný a díky velké tvůrčí svobodě velmi lehký, až odpočinkový. Brzy se nabídne srovnání s mnohem svázanějším, ale zároveň finančně nákladnějším projektem francouzské televize Arte, sledující stejný baťovský fenomén po celém světě.
Ji.hlava, to nejsou jenom filmy a hudba, ale i výstavy a divadlo, a čtvrtý den se fanouškům dostalo obojího. Výstavu Po vrstvách představili skvělý fotograf Miroslav Machotka a kurátor Jaromír Typlt. V Domě Gustava Mahlera se rozpovídali o vztahu k Janu Svobodovi, jehož tvorba v Machotkovi rezonuje dodnes, stejně jako Mahlerovy symfonie nebo Medkovy obrazy. Došlo i na projekci nevystavených fotografií od sedmdesátých let po současnost s komentáři autora i příběhy o tajném focení strahovské rušičky. Machotka fotí dnes už výhradně na kinofilm, což mu na rozdíl od středoformátu umožňuje být pohotový a nenápadný. Pro jeho fotografie je typický rytmus, opakující se objekty, záznamy lidské činnosti v opuštěném prostředí a ostré kontrasty promítající se do neutrální šedé. V projekci představil i několik nových, barevných snímků.
V divadelním stanu způsobili hotové pozdvižení Vosto5 s Petrem Markem v hlavní roli hry Proton!!! o rozhlasové reportáži a následném pátrání po tajemné ostravské undergroundové skupině. Kus doslova přetéká vtipem a mistrnými narážkami na českou hudební scénu, přičemž se publikum snad ani pár vteřin nevydrží nesmát. Pokud vás zajímá, co dělal Pastrňákův „tata“ a jakou roli v tom měla Marie Rottrová, nenechte si hru ujít. Pořadatelé festivalu umístili představení do šapitóp, což sice mělo skvělou divadelní atmosféru, ale vsadím akreditaci, že si nějaký návštěvník odnesl se zážitkem i zárodek pro neschopenku. Ale to by v případě podzimní Ji.hlavy nebylo nic nového.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
27. 10. 2017 Jihlava
foto © Jakub Koumar
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?