Nemělněná strava (Big Brave a Blues for the Redsun)

Ač na Smíchově, v Underdog's moc veselo v neděli nebylo. Obě – rovnocenné – kapely, domácí Blues for the Redsun a Kanaďané Big Brave, hrály na temnější struny, trhaly kosti a drtily ušní bubínky.

… a pak se z mlhy husté tak, že by se dala krájet, vynořily první tóny brněnských, bahnitě epických metalistů Blues for the Redsun. A začalo postupně se zintenzivňující stavění neprostupné zvukové zdi. Stavebními bloky byly těžkotonážní riffy vytahované z hlubin země, které se ve své pomalosti měnily až v dronové plochy. Vše to mělo systém a řád, vývoj, proměny a vlastně i příběh. Velmi temný, atmosférický a pronikavý.

Big Brave na to jdou jinak. Až primitivní riff tolik nepřechází do zvukových ploch (od toho jsou tu spíše zpětné vazby), rytmické struktury jsou jasnější, tolik se neroztékají do abstraktna. Od kreslení temných obrázků je navíc odsouvá i dominantní vokál drobné křehule s velkou kytarou Robin Wattie. Big Brave jsou schopní vybudovat napětí na základě jediného akordu a toto napětí šponovat několik minut, kdy to už už vypadá, že došli na vrchol. Jenže stačí cuknout, povolit otěže intenzity a jde to ještě o kousek dál. A konec nastává stejně náhle jako začátek. Big Brave, opírajíce se o průřez diskografií, plynule přešli ze zvukové zkoušky k hlavnímu setu. Žádné povlovné budování tajuplné atmosféry jako u Blues for the Redsun, ale hrábnutí do strun a vlak supící do kopce se může rozjet.

Tohle není typ akcí, na které by se chodilo omylem či náhodou. Reakce publika, byť velmi řídkého, byla poučená a v rámci možností i bouřlivá. Vstřícnost kanadské kapely však skončila úsměvy z pódia a stručným poděkováním, přídavků jsme se nedočkali. Intenzivní večer by se ale stejně jen rozmělňoval...