Písně/z/měsíce #21

Další rok je za námi, a tak se pojďme ohlédnout o něco dále do minulosti. Červená světla kosmické lodi výstražně blikají a sirény vydávají monotónní varovný signál. Překročili jsme hranice 21. století směrem nazpět. Časový paradox si vybírá svou daň. Signály současnosti již nejsou tak zřetelné a to, co zde uvidíme a uslyšíme, pro nás bude dost možná nesrozumitelné, myšlenkově vzdálené anebo minimálně zabalené do vzduchotěsného obalu sentimentu. Zanech všech nadějí ty, kdož vcházíš, neboť v tomto díle nás čeká jen prohrabování se smetištěm minulých dní, nacházení hvězd, jež pro naše oko možná ještě svítí, ale jsou to jen poslední paprsky emitované kdysi dávno vyhaslými sentinely.

Herbaliser – Moon Sequence /Same As It Never Was/ (Very Mercenary, Ninja Tune, 1999)
Konverze živých nástrojů a elektronických simulací si na přelomu století z prvého vzala jazzové prvky a z druhého acidově vytripované plochy a rezonance tekkových parties. Všechno nastříhané do sympatických mixů a koláží. Label Ninja tune byl pionýrem a věrozvěstem těchto tendencí a stál za takovými jmény jako Amon Tobin, The Cinematic Orchestra a dalšími. Very Mercenary bylo jedno ze stěžejních a stylotvorných alb tohoto proudu.

Eels – Climbing to the Moon (Electro-Shock Blues, Panama, 1998)
Tahle nenápadná balada má za sebou zajímavý příběh. Otcem zpěváka Marka Olivera Everetta (známého pod jménem E) byl totiž fyzik Hugh Everett III. Ten stvořil teorii mnohosvětů a zabýval se kvantovou fyzikou a paralelními vesmíry. Sám E nalezl svého otce mrtvého v posteli a z dokumentu BBC Parallel Worlds, Parallel Lives vyplývá, že s ním zcela vřelý vztah neměl. Album Electro-Shock Blues navíc napsal v době, kdy jeho matka zemřela na rakovinu a jeho sestra spáchala sebevraždu, zanechávajíc po sobě dopis, ve kterém cynicky deklamuje, že se potká s otcem v jednom z jeho paralelních světů. Info smršť ukončím faktem, že Markův bratranec byl v posádce letu, který 11. září narazil do Pentagonu, a to do křídla, kde kdysi pracoval Markův otec Hugh. Kruh se uzavírá. Více konspiračních teorií najdete na www.konspiracniteoriepyco.info

Dead Can Dance – The Moon and the Snake (Spiritchaser, 4AD, 1996)
Lapač snů (resp. duchů) se stal i lapačem úspěchu. Ethno sound made in Britain. Skvělá deska, která se svezla na vzdouvající se vlně multikulturalismu a jejíž počátek můžeme hledat okolo anglického koloniálního imperialismu. Inspirace jsou tedy jasné a je to tam.

R.E.M. - Man on the Moon (Automatic for the People, Warner Bros, 1992)
Po desce Out of Time vystoupili R.E.M. pro hudební stanici v seriálu MTV Unplugged. Tam se svého času blýskla snad všechna jména, co v té době něco znamenala, a akustické sety drsných grunge kapel jako Alice in Chains, Nirvana, Stone Temple Pilots či Pearl Jam se staly legendou (jaká toť hrůza). Každopádně se hochům z Atlanty v akustických formách zalíbilo a celá deska se obejde bez řvavých kytar. Vynahradili si to na následující desce Monster, kde naopak vše chrčí a zurčí a v zásadě by se dala brát jako seattelský epitaf pohlcený mainstreamem.

Pulp – Someone Like the Moon (His’n’Hers, Island, 1994)
Jarvis Cocker tu snad ještě věřil v lásku. Je to upovídaný chlapík s briskním úsudkem a pozorovacím talentem. Sžíravými sarkasmy ochutil až následující desku Different Class. Postupně se z inteligentní karikatury na disco a život střední třídy sám stal jakousi karikaturou, ostrovním Harry Šoumenem, který zpytoval svědomí na epitafu This is Hardcore.

Smashing Pumpkins – Luna (Siamese Dream, Virgin, 1993)
Vždycky jsem si myslel, že Smashing Pumpkins byli drsní hoši (a dáma). Inu dnes už je vše jinak, ale corganovská brutalita se plně projevila až na pozdějších deskách jako Machina/The Machines of God či Zeitgeist. Album z roku 1993 je nabité tklivými hity jako Today či Disarm a vyšlapalo cestu dvojdesce Melancholy and Infinite Sadness. Tahle sladká balada celý opus zakončuje. A opět jen tak mimochodem vydavatelství Virgin vlastní Richard Branson, který dnes pod hlavičkou Virgin Galactic plánuje první komerční lety do kosmu.