Pojď do mě, Jihlavo! (část třetí)

Krize třetího dne je svině, slyšeli jste ale o krizi čtvrtého dne? A pátého? Správně, neslyšeli. Nic takového totiž neexistuje. Po emocionálním a energetickém sešupu se festivalová nálada obvykle přehoupne do euforické fáze, kdy si člověk klidně naordinuje tříhodinový spánek následovaný dalším filmovým maratónem.

Jihlavský noční život se tradičně soustředí především do dvou scén: jedna z nich je divadelní stan, který v jednotlivých ročnících putuje městem podobně, jako ony mizející krámky v Pratchettově Ankh-Morporku. Druhou scénou je mezipatro Domu kultury a odborů (zkráceně DKO), kde se před hudebními kvalitami preferuje schopnost vytvořit rozjetou party atmosféru. Docenit zmatenou a v zásadě antimuzikální selekci djského dua Vít Klusák/Bohdan Bláhovec znamená potlačit v sobě vnitřního kritika a smířit se s tím, že mezi skladbami Arcade Fire, Katy Perry nebo třeba Pet Shop Boys může kdykoli vykouknout například i Michal David. Nevím, jestli nakonec došlo i na něj. Můj vnitřní kritik je nesmiřitelný a k jeho umlčení byste potřebovali víc než pár dvojek vína z festivalové pobočky pražského Café V lese.

Scénou, která přes den stojí za opakované návštěvy, je dvojice sálů Horáckého divadla zasvěcená dokumentům z produkce České televize. Letos se tu v premiéře vysílaly například dva díly z chystané série Dějiny neposlušnosti. Ivo Bystřičan v ní mapuje vzestup ekologických hnutí, která před Listopadem '89 tvořila významnou (a dosud nepříliš doceněnou) složku občanské společnosti. Závažnost tématu jde u této série v ruku v ruce s kvalitním zpracováním, ke kterému patří i voiceover básníka Petra Hrušky. Právě volba hlasu, který dokumenty provází, dokáže srazit dojem i z jinak slušných snímků. Týká se to i Hranic práce Apoleny Rychlíkové, kde se o voiceover postarala sama protagonistka Saša Uhlová. I tak se ale tenhle film stal suverénním vítězem festivalové soutěže, když si odnesl Cenu diváků a zároveň zvítězil v ostře sledované kategorii Česká radost.

Udělení ceny Hranicím práce se dá chápat především jako uznání novinářské práce Uhlové, kterou při své sondě do špatně placených zaměstnání provedla. Podobně uvažovala i porota Ceny časopisu Respekt, která ocenila reportáž Janka Rubeše o podvodech při pouličním směňování peněz v ulicích Prahy. Angažovanost je ostatně jedním z výrazných trendů současné dokumentaristiky: autor není pouze pasivním divákem sledovaných událostí, onou příslovečnou mouchou na stěně. Do děje často aktivně vstupuje, čímž se stává jeho spoluhybatelem. Tím je ostatně i Helena Třeštíková v případě svých Manželských etud. Hawthornský efekt, kdy pozorovaný mění pod vlivem pozorování své chování, platí i v dokumentárním filmu.

K těm, kteří dokázali mediální pozornost využít k prosazení svých cílů, patří mj. bývalý americký prezident Ronald Reagan. Během jeho let v úřadu vzniklo velké množství filmových a televizních záběrů, které tvoří kostru dokumentu Show Ronalda Reagana. Film je cenný hlavně tím, že se nezaměřuje jen na oficiální prezidentské výstupy, nabízí ale i četné pohledy do zákulisí fungování Reaganova Bílého domu a především se vyžívá v ukazování momentů těsně po vypnutí hlavních kamer. Takovým momentem je třeba závěr natáčení novoročního poselství určeného prostřednistvím sovětské televize obyvatelům SSSR. Poté, co se Reagan s diváky rozloučí a dostane pokyn od kameramana, neodpustí si ještě závěrečnou off-the-record doušku: „Take that, Mr. Gorbachev!“

Sobotní večer patří tradiční party s tvůrci pořadu Estereo na pražském Radiu 1. Soul, funk, latina a další žánry v nesmírně přitažlivém a hlavně živém provedení s hostujícím saxofonistou a perkusionistou. V klubu Soul však závěrečnému večírku konkuruje koncert Shilpy Ray. Pro mě šlo o první setkání s blues-punkovou písničkářkou a stačila jedna skladba a byl jsem tou divokou krásou naprosto uchvácen. Jen kdyby se o slovo nezačala hlásit ta prokletá krize, která sice oficiálně neexistuje, její dopady jsou ale zatraceně reálné!