Články / Reporty

Prchavé iluze jsou ty nejtrvalejší (Walking Papers)

Prchavé iluze jsou ty nejtrvalejší (Walking Papers)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 05.10.2018

Café V lese sice není v New Yorku či na Sunset Boulevard, ale sklep je to důkladný (se slušně zásobeným barem) a Walking Papers, kterým patřil úterní večer, mají fluidum kapely z dob, kdy rock ještě něco znamenal.

I když některé promo materiály poněkud závadějícím způsobem lákaly na “superskupinu Duffa McKagana z Guns N’ Roses” (a někteří, soudě podle triček, na něj i přišli), Walking Papers svou přítomnost obhájili i bez hvězdných jmen, která tvořila jejich sestavu na prvním albu (kromě Kagana to byl ještě bubeník Screaming Trees Barrett Martin). Do aktuální podoby Walking Papers se tak přenesli zpěvák Jeff Angell a klávesák Benjamin Anderson, které doplnila trojice výborných muzikantů.

Walking Papers vsadili v úvodu spíše na atmosféru než na nakopnutí. Z vypalováku This Is How It Ends udělali pomalou, zadumanou věc, kterou kupředu nesly údery řetězem o dřevěnou bednu a rozostřená kytara. Pravda, trochu nečekaný začátek, náladu však usadil skvěle. Pak už se střídaly skladby z obou desek a do setlistu se probojovaly i některé kousky The Missionary Position, domovského spolku Angella a Andersona.

Ne nadarmo je Jeff Angell tváří personálně proměnlivé skupiny, i v Praze na sebe strhával většinu pozornosti. A kapela si toho byla dobře vědoma, netlačila se dopředu, sloužila celku. A frontmanovi. Ten se hned několikrát ztratil v publiku, jindy zase vzal půlku formace a odehrál s ní skladbu u rozvrzaného piana v koutě, charisma z něj jen sršelo. Nic z toho nemělo pachuť vypočítaného, všechno to naopak "smrdělo" čistou radostí z hraní a z kontaktu s publikem. A aplaus tomu odpovídal.

Info

Walking Papers (us)
2. 10. 2018, Café V Lese, Praha

foto © Jiří Vladimír Matýsek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.

Ekosystémy (Lunchmeat, Escher Fucker, Elías Merino & Tadej Droljc)

redakce 03.10.2019

Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.