Články / Reporty

Prchavé iluze jsou ty nejtrvalejší (Walking Papers)

Prchavé iluze jsou ty nejtrvalejší (Walking Papers)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 05.10.2018

Café V lese sice není v New Yorku či na Sunset Boulevard, ale sklep je to důkladný (se slušně zásobeným barem) a Walking Papers, kterým patřil úterní večer, mají fluidum kapely z dob, kdy rock ještě něco znamenal.

I když některé promo materiály poněkud závadějícím způsobem lákaly na “superskupinu Duffa McKagana z Guns N’ Roses” (a někteří, soudě podle triček, na něj i přišli), Walking Papers svou přítomnost obhájili i bez hvězdných jmen, která tvořila jejich sestavu na prvním albu (kromě Kagana to byl ještě bubeník Screaming Trees Barrett Martin). Do aktuální podoby Walking Papers se tak přenesli zpěvák Jeff Angell a klávesák Benjamin Anderson, které doplnila trojice výborných muzikantů.

Walking Papers vsadili v úvodu spíše na atmosféru než na nakopnutí. Z vypalováku This Is How It Ends udělali pomalou, zadumanou věc, kterou kupředu nesly údery řetězem o dřevěnou bednu a rozostřená kytara. Pravda, trochu nečekaný začátek, náladu však usadil skvěle. Pak už se střídaly skladby z obou desek a do setlistu se probojovaly i některé kousky The Missionary Position, domovského spolku Angella a Andersona.

Ne nadarmo je Jeff Angell tváří personálně proměnlivé skupiny, i v Praze na sebe strhával většinu pozornosti. A kapela si toho byla dobře vědoma, netlačila se dopředu, sloužila celku. A frontmanovi. Ten se hned několikrát ztratil v publiku, jindy zase vzal půlku formace a odehrál s ní skladbu u rozvrzaného piana v koutě, charisma z něj jen sršelo. Nic z toho nemělo pachuť vypočítaného, všechno to naopak "smrdělo" čistou radostí z hraní a z kontaktu s publikem. A aplaus tomu odpovídal.

Info

Walking Papers (us)
2. 10. 2018, Café V Lese, Praha

foto © Jiří Vladimír Matýsek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.