Prchavé iluze jsou ty nejtrvalejší (Walking Papers)

Café V lese sice není v New Yorku či na Sunset Boulevard, ale sklep je to důkladný (se slušně zásobeným barem) a Walking Papers, kterým patřil úterní večer, mají fluidum kapely z dob, kdy rock ještě něco znamenal.

I když některé promo materiály poněkud závadějícím způsobem lákaly na “superskupinu Duffa McKagana z Guns N’ Roses” (a někteří, soudě podle triček, na něj i přišli), Walking Papers svou přítomnost obhájili i bez hvězdných jmen, která tvořila jejich sestavu na prvním albu (kromě Kagana to byl ještě bubeník Screaming Trees Barrett Martin). Do aktuální podoby Walking Papers se tak přenesli zpěvák Jeff Angell a klávesák Benjamin Anderson, které doplnila trojice výborných muzikantů.

Walking Papers vsadili v úvodu spíše na atmosféru než na nakopnutí. Z vypalováku This Is How It Ends udělali pomalou, zadumanou věc, kterou kupředu nesly údery řetězem o dřevěnou bednu a rozostřená kytara. Pravda, trochu nečekaný začátek, náladu však usadil skvěle. Pak už se střídaly skladby z obou desek a do setlistu se probojovaly i některé kousky The Missionary Position, domovského spolku Angella a Andersona.

Ne nadarmo je Jeff Angell tváří personálně proměnlivé skupiny, i v Praze na sebe strhával většinu pozornosti. A kapela si toho byla dobře vědoma, netlačila se dopředu, sloužila celku. A frontmanovi. Ten se hned několikrát ztratil v publiku, jindy zase vzal půlku formace a odehrál s ní skladbu u rozvrzaného piana v koutě, charisma z něj jen sršelo. Nic z toho nemělo pachuť vypočítaného, všechno to naopak "smrdělo" čistou radostí z hraní a z kontaktu s publikem. A aplaus tomu odpovídal.