Dominik Polívka | Články / Reporty | 27.09.2019
Trojice kapel pohybujících se na poli melancholické indie hudby, nesourodého posthardcoru a rozháraného screama nasadila ponuře vlídný podkres blížícímu se sychravému podzimu. Komorní akce s nenucenou atmosférou mají osobité kouzlo, obzvláště když si všechno sedne a člověk si přeje, aby to nikdy neskončilo. Příjemné momenty v útulném klubu prostoupily ozvěny hudebního stylu, který začátkem devadesátých let nastartoval nové kreativní pnutí.
Brněnská pětice Rutka Laskier se až na bubeníka přesunula pod pódium. Poetické drásavé texty se mísily v disonantním víru bubnů a kytar, jedině melodická linka hlavní kytary vyvažovala pochmurnou atmosféru a dávala celému spílání kousky naděje. „Létání je jako projev, projev o svobodě,“ začíná text skladby Vycpávač ptáků. Nástroje se jemně rozeznívaly, proplétaly jeden do druhého a postupně gradovaly, zatímco hlavní vokál v nich zanikal. Ke konci setu došlo i na song Rázné kroky lovce ze splitka s Pacino, což se hodilo, a v extatickém hluku spastického screama se končilo.
Pacino už se hlásili z pódia, aby uvolnili napětí po technických výpadech Rutky. Songy z květnového EP doplnily zajeté skladby z alba Půl litru země, estetika špinavě zabarvených nástrojů a osobitý jekot zůstaly. Rytmika měla spád a nenudila, kytarové vybrnkávání a strohé melancholické riffy se zarývaly do nadšených posluchačů nebo jimi pohupovaly při ležérní skladbě Břeh. „Pacino mají prostě zvuk,“ bylo slyšet z hloučku u baru.
Od pražské premiéry nashvillských Pile uplynuly dva roky. Rick Maguire, mozek a zakladatel kapely, se vrátil představit nové album Green and Gray, společně se dvěma novými členy. Kučeravým kytaristou Chappy Hullem a fousatým basákem Alexem Molinim. Nomádský život, kterým žijí díky takřka nekonečným turné, byl znát od prvního tónu. Profesionální a bezchybný set, ve kterém Pile nenuceně míchali nové i staré songy, připomínal dlouhý jam. Nevšedně propracované struktury písní se smyslnou dynamikou zněly stejně zatraceně dobře jako na deskách. Při skladbě Lords of Calendars Maguire přecházel od laxního zpěvu přes výbušnou lomcovačku k tesknému písničkářství, a to neskutečně lehce. Pile dokáží kombinovat několik hudebních žánrů v jedné skladbě, aniž by to znělo podezřele nebo výstředně, posthardcore se tak měnil v noise rock, slowcore nebo indie folk. Zavalitý bubeník Kris Kuss má mimořádný groove a cit pro intenzitu, což se projevilo třeba v mathrockové A Bug on Its Back nebo katarzní Rope’s Leangth. Na závěr došlo na The Soft Hands of Stephen Miller, pravděpodobně nejtvrdší song, co kdy Pile udělali, Rick Maguire, už bez kytary, ho vyřval z posledních sil.
Přístup, oddanost věci a smysl pro detail je Pile vlastní. Dělat věci jinak, zajímavě, ale zároveň přístupně pro širší publikum je kumšt, který se jen tak nevidí, stejně jako integrita, se kterou se Pile drží undergroundové scény. Živé scény.
Pile (us) + Pacino + Rutka Laskier
25. 9. 2019 Café V lese, Praha
foto © Seth Applebaum (archiv)
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.