Jan Šíma | Články / Recenze | 26.02.2022
Kariéra britského režiséra a herce Kennetha Branagha je poměrně neobvyklá. Původní profesí dramatik se od filmových adaptací Shakespearových her postupně propracoval k velkým hollywoodským projektům. Jeho nový film Belfast ale představuje odklon od jeho posledních snímků (Vražda v Orient expresu, Popelka) – je totiž osobním ohlédnutím za dětstvím v Severním Irsku.
Přechod od barevných záběrů současného Belfastu k černobíle snímaným ulicím konce 60. let pak tuto nostalgickou rovinu dále zdůrazňuje. Devítiletý Buddy (Jude Hill) je hned na počátku svědkem narušení idylického života místní komunity prvním výbuchem nacionalistických nepokojů. Tyto události postupně vedou ke složitému dilematu Buddyho rodičů – starostlivé matky (Caitríona Balfe) a v Anglii pracujícího otce (Jamie Dornan). Mají opustit svůj domov, ke kterému cítí silné pouto, nebo v tomto stále nebezpečnějším místě zůstat? Branaghovým cílem není zachycení politického konfliktu a jeho kontextu, politické i rodinné spory sledujeme pohledem Buddyho, malého chlapce, do jehož života pronikají obecnější problémy.
Branaghovi se daří přiblížit způsob, kterým dítě vnímá svět dospělých, díky zdůraznění formativní role filmů. Pomocí westernů se tak Buddy snaží pochopit bouřlivé dění v ulicích. Návštěvy barevných snímků v kině – jejichž barva vystupuje i do jinak černobílého Belfastu – zase představují vzácné momenty eskapismu. Vyprávění omezené na Buddyho perspektivu ale nerozvádí motivace dalších postav ani jednotlivé dějové linie a tento přístup brání filmu, aby měl jako celek větší dopad. Rozpadá se na sled naznačených epizod, které nakonec působí jen jako zaměnitelné střípky z dětství.
Je patrné, jak je pro Branagha každý moment důležitý. Okázalým projevem dětského protagonisty a nadužíváním skladeb irského písničkáře Vana Morrisona ale divákům přímo sděluje, jak se mají cítit, aniž by jim nabídl vhled do emocí a osudů postav. Řadu scén navíc inscenuje velmi složitě. Někdy snímá jednotlivé členy rodiny při souběžných činnostech v různých částech domu, a tím zdůrazňuje oddělenost životních perspektiv. Takové scény však svou vyumělkovaností vypovídají spíše o předem připraveném plánu než o silné vzpomínce, se kterou se můžeme ztotožnit.
Sledování Belfastu připomíná prohlížení cizího rodinného alba. Můžeme oceňovat, jak je každý zachycený moment pro dotyčného stále důležitý, ale ustavičné zdůrazňování emocionálního náboje daných vzpomínek vede k tomu, že přestávají být přenositelné a nechávají nás chladnými.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.