Články / Reporty

Zkušenost ničím nenahradíš (Metronome 2018, den první)

Zkušenost ničím nenahradíš (Metronome 2018, den první)

Davo Krstič | Články / Reporty | 23.06.2018

Program prvního festivalového dne na holešovickém Výstavišti byl v režii jmen, která už něco pamatují. Sexy Dancers se ke své první a jediné desce naživo vrátili po téměř dvaceti letech, dvacítku letos slaví Mezzanine, zřejmě nejlepší album bristolských Massive Attack, a závěr programu byl ve znamení oslav třicátých narozenin Tata Bojs. A to nesmíme zapomenout na Johna Calea, který spoluzaložil Velvet Underground před více než půlstoletím. Papírově to mohlo vypadat, že letošní Metronome je festivalem pro starší a pokročilé, v reálu se ale potvrdila známá fráze o tom, že věk je jen číslo. Že budou Sexy Dancers šlapat jako naleštěná funky mašina, bylo zřejmé už ze sestavy muzikantů, kteří se (všichni svorně v černém) objevili na pódiu kolem do bílé oděného kapelníka Romana Holého. Mirek Chyška, Filip Jelínek, za bicími Adam Koller... V pauzách mezi skladbami nezapomněl Dan Bárta připomenout, že tohle je opravdu speciální koncert („Od roku 1999 jsme spolu hráli jen dvakrát.“) a došlo i na překvapivého hosta – očekávaného Slim Jima zpestřil svým zpěvem Matěj Ruppert. Vypadalo to na vydařený závěr, a to ještě Bárta s Darou Rolins přidali parádní Some People.

To už na hlavním pódiu předváděl svůj falzet Tom Odell, který statečně vyvažoval věkový průměr hlavních hvězd večerního programu. Skotačil na klavírním křídle, nabídl ochutnávku z chystaného alba, které má vyjít na podzim, přihodil dokonce úryvek z Beethovenovy Elišky, ale odezva, až na hrstku věrných v kotli, byla pramalá. „James Blake wannabe,“ shrnul kamarád a přesunuli jsme se na Johna Calea právě v okamžiku, kdy začala I´m Waiting for My Man. Slušelo by se setrvat déle, jenže by to bylo na úkor pohodlné pozice před pódiem, kde už se připravoval koncert Massive Attack.

fotogalerie z festivalu zde

Robert del Naja a Daddy G tak byli téměř na dosah ruky, ne že by na tom záleželo, neboť po většinu času zůstávali skryti v přítmí a stínech. Pozornost na sebe, jak je na koncertech Massive Attack dobrým zvykem, strhávala obří projekční plocha, kde se citáty Hitlera, Stalina a Trumpa střídaly s názvy politických stran (kromě těch skutečných probleskly i vtipné názvy smyšlených, např. Ice Tea Party nebo After Party) a ty zase s českými novinovými titulky či ukázkami z internetových diskuzí. Massive Attack s sebou přivezli řadu hostů. Horace Andy odzpíval Girl I Love You a samozřejmě ovacemi notně podpořenou Angel, na skok se zastavil i Azekel a déle pobyli Young Fathers. Nejvíce se vzpomínalo na Mezzanine, třikrát bylo v setlistu zastoupeno předloňské EP Ritual Spirit a závěr patřil klasikám z debutu Blue Lines – na závěrečnou Unfinished Sympathy zůstal na pódiu kromě zpěvačky už jen Daddy G, který předvedl svůj um ve scratchování, a dvojice bubeníků. Fantastický set, u kterého ani nevadilo, že nenazněl hit Teardrop – bez Elizabeth Fraser by to stejně nebylo ono.

Kdo poté přešel do vydýchané haly čili Moon Stage na narozeninový koncert Tata Bojs, mohl být překvapený, že je místo nich na pódiu Marek Taclík, Jana Plodková a další ze skupiny Sloky (fanoušci seriálu Svět pod hlavou vědí). Překvapení bylo během dvouhodinového koncertu ještě několik, včetně vzpomínání s Markem Doubravou či pěveckých hostovaček Petra Marka a Jaromíra Švejdíka. Dokonce i Klára Nemravová se objevila, i když jen prostřednictvím videopozdravu z New Yorku. Vydařený set, kde kromě povinných čísel došlo i na rarity (Pana Tečku hráli Tata Bojs poprvé od roku 2004), energie na rozdávání... tak všechno nej k narozeninám a vzhůru za dalším dnem a dalšími starými pákami.

Info

Metronome Festival Prague 2018
22. - 23. 6. 2018 Výstaviště, Praha

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.