Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 11.10.2020
Přidržíme-li se metafory vetknuté do titulu festivalu Jazz Goets to Town, byla páteční procházka spíše než poklidným touláním se útokem rozzuřené Godzilly. Své napovídaly už sonické vlny z probíhající zvukové zkoušky, jimiž se otřásalo foyer Bia Central.
Trio KIN, tedy Štefan Szabó (kytara), Michaela Turcerová (saxofony) a Jakub Švejnar (bicí) pokračovalo v letošní tradici dlouhých, volně se přelévajících kompozic, jedné předlouhé, a nepletu-li se, dvou kratších. Jejich masivní kus připomínal hudební střepy, spojoval fragmenty melodií i pouhých zvuků. Uklidňoval ambientním cvrlikáním, znervózňoval disonancemi a drtil pasážemi, které se svou intenzitou daly srovnat snad jedině se Swans. Ale ačkoliv to mělo spoustu strhujících momentů, jako by celku trošku scházela schopnost se skutečně rozlétnout, odpoutat. Hlavně onen delší kus působil dojmem budování napjatého očekávání – a vlastně nic.
Chromb! Co jsem to, hergot, viděl? Každopádně největší úlet festivalu, který ale do dramaturgie perfektně zapadal. Pro tuhle francouzskou čtveřici neexistují žádné hranice. Zběsile poletují od zappovské nevyzpytatelnosti k freejazzovému řevu, od taneční elektroniky k psychedelii. Propracované vokální harmonie trhala tepající rytmika, přesněji arytmika, která svými neočekávatelnými záškuby a vybočeními výborně znervózňovala a znejišťovala. Nespolehnout se na nic a nechat se unášet nespoutaným proudem nápadů, energie a radosti z hraní. Po zásluze oceněno potleskem vestoje. Uf!
Závěrečný festivalový večer začal poklidně. Možná až příliš. První formaci, severskému triu We Are nutno vyseknout poklonu za oddanost věci: Do Hradce Králové přijeli i přesto, že je po návratu čeká deset dnů v karanténně. Bohužel, jejich uvolněný jazz plynoucí na nepříliš zvlněných vlnách saxofonu spíše uspával, než nabíjel. Nic nového pod severním sluncem, naopak spíše nepřekvapivý vývar z toho, čím se skandinávský jazz už několik desetiletí prezentuje.
Další česká premiéra, nadžánroví Melez naštěstí mírnou pachuť první poloviny večera rozptýlili. I tady se postupně budoval pečlivě prokomponovaný, rozsáhlý celek, i tady se ve vlnách střídaly momenty zklidnění a vybuzení. Dominantou byl tentokrát hlas Cansu Tanrikulu, zpočátku beze slov, později se slova a verše postupně vynořovaly z matérie zkreslení a omamovaly zvláštní magií. Hlas se vznášel nad hojně elektronickým abstraktním základem (Elias Stemeseder) i jako by roztrhanými, rozbitými bicími živoucí legendy Jima Blacka. Nelehké, složité, magické.
Uspořádat za dnešních podmínek akci s mezinárodním obsazením, to je čin hodný hluboké poklony. Navzdory všem nepřejícím podmínkám se šestadvacátý ročník Jazz Goes to Town vydařil. Dramaturgická ruka Michala Wróblewského přinesla více abstrakce a improvizace, festival nabírá nový pozoruhodný směr.
Jazz Goes to Town
7.-10. 10. 2020 Hradec Králové
foto © Lukáš Veselý, Jazz Goes to Town
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.