Cloud Nothings a londýnské publikum

Camdenský klub KOKO má za sebou dlouhou a bohatou historii. Jeho sytě rudým sálem si prošlo nesčetně kapel, počínaje Rolling Stones, The Clash či Princem, který tu měl jeden ze svých posledních evropských koncertů. Zatímco některé kapely vyprodávají takové legendární podniky hned svým debutem, Cloud Nothings nabývají postupně na síle i fanoušcích. Posíleni druhým kytaristou Chrisem Brownem a skvělou pátou deskou Life Without Sound, Cloud Nothings, měli velkou šanci vyrazit dech jinak nevděčnému londýnskému publiku.

Nálada? Nezájem střídala nevraživost a občasné pokřiky nachmelených fanoušků typu "Piss off, ya twats!" a já jen doufal, že se vše dramaticky zlepší s příchodem Cloud Nothings. Odbyla půl devátá a na honosné pódium vyběhl kapela pod vedením Dylana Baldiho, jednoho z nejméně cool hudebníků široko daleko. Dokud si Baldi nestoupne za mikrofon, vypadá jako zarostlý ajťák a ne jako pětadvacetiletý hudebník s pěti alby na krku, jenže pak popadne kytaru, aby ze sebe s prvními tóny písně Up to The Surface Baldi vypustil veškeré neštěstí. Hudba Cloud Nothings není postavená pouze na syrovém zpěvu a kytarových riffech, všechno se zároveň točí kolem fantastického bubeníka Jaysona Gerycze. První Up to the Surface záhy vystřídá Modern Act a přední řady se okamžitě mění na circle pit. Jako nůž máslem projíždí kapela diskografií, střídá tvrdší písně jako Darkened Rings s výrazně popovými nápěvky v I’m Not Part of Me a publikum rozšiřuje circle pit. Z transu ho probouzí pouze konec setu. Přídavky Stay Useless a Wasted Days jsou samozřejmostí.

Cloud Nothings se předvedli v nejlepším možném světle, na rozdíl od minulých turné v trojčlenné sestavě nynější kvarteto plní sál hutným zvukem a propracovanou souhrou kytarových riffů se strojovým a neúprosným rytmem. A ano, londýnské publikum mělo radost. Teď prosím zahrajte v Praze.