Co se děje v pokojíčkách (Holly Humberstone)

„Je prostředek týdne a vy jste přišli včas i na předskokana. To je cool,” uvádí Nick Carpenter, vystupující jako Medium Build, večer koncertu britské zpěvačky Holly Humberstone v pražském Rock Café. V minimalistickém vystoupení sází jen na kytaru a reverb, zbytek kapely nechal za oceánem v domovských Státech a pro pomalé skladby plné melancholie a rozervanosti to vypadá jako slibné aranžmá.

Jenomže Medium Build to celé hodně prožívá, nejspíš nejvíc ze všech v sále. Rychle sklouzne ke zbytečně intenzivnímu zpěvu, který u soft skladeb působí nejistě až komicky, a v kombinaci s neustálými průpovídkami, které trvají skoro stejně dlouho jako písničky, tak první vystoupení končí trochu rozpačitě. Naštěstí to není o něm.

Hlavní interpretka má mnohem jasnější představu o tom, co je autentické a nejvíc funguje. Holly Humberstone se vypovídat nepotřebuje, stačí jí opřít se o setlist napráskaný kombinací starších singlů, materiálu z loňského dlouhohrajícího debutu Paint My Bedroom Black i úplně nového singlu Dive a na minutu přesně se pustit do indiepopové jistoty.

Přesunutí z původní MeetFactory do menšího Rock Café Humberstone prospělo. Intimnější prostředí se k textům připomínajícím deníkové záznamy hodí a potemnělý interiér evokuje onen pokoj z názvu alba i stejnojmenné první skladby.

„Now, with the windows down/I am reborn in the ever-fading light/I'm gonna paint my bedroom black/I'm gonna turn my music up/I'm gonna drown you out tonight,” zpívá Humberstone do energické melodie a nastavuje tempo na zbytek koncertu, během kterého se občas dostane i do rockovějších poloh jako u Scarlett a živelné aranže navlékne i původně klidnějším trackům The Walls Are Way Too Thin nebo Falling Asleep at the Wheel.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Jen párkrát ho vystřídá snovou atmosférou u balady Kissing in Swimming Pool nebo London Is Lonely, to je taky jeden z mála okamžiků, kdy nabídne berličku k tomu, o čem song je, a vzpomíná, jak bylo těžké se ve dvaceti přestěhovat do velkoměsta, nikoho neznat a zažívat všechen ten stesk po blízkých. „I’m just going through something,” zpívá odhodlaně v refrénu Cocoon a vlastně tím shrnuje celý koncert a svým způsobem i pocity mladé generace. Jenom je škoda, že si zvukaři nedali větší práci s nastavením vokálů, které se při intimním promlouvání v mixu utápěly.

Koncert Holly Humberstone je stejně jako její tvorba hořkosladká óda na ranou dospělost se všemi intenzivními láskami, propitými večery i pocity neukotvenosti a opuštění a hledáním sama sebe. Exkurz do metaforického pokoje, kde se to všechno děje, je nestrojený a upřímný a čtyřiadvacetiletá Britka ho navíc vede energicky a bez patosu. Osamělý disociační večer s deníkem a smutnými písničkami se díky tomu mění na sleepover s kamarádkami, kde se i těm nejtěžší tématům dá nakonec zasmát.