Čočkový dortík (Blixa Bargeld & Teho Teardo)

Je to čtrnáct let, co se Blixa Bargeld a Teho Teardo poprvé setkali a složili skladbu A Quiet Life ke stejnojmennému italskému filmu, v němž mafián hledá azyl před těmi, kteří ho chtějí zabít, a klid tváří v tvář sám sobě. Je to jedenáct let, co spolu přijeli do tehdejšího klubu Pilot, kde se Blixa Bargeld posmíval tamější povislé aparatuře, která nesplňovala nároky perfekcionisty, jehož projev stojí na labužnickém převalování slov v libovolném jazyce. Na cello s nimi tehdy hrála berlínská hudebnice Martina Bertoni.

Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den. I tohle ale od večera s německým gurmánem tak nějak čekáme, podobně jako zvýšenou koncentraci mužů v bekovkách mezi publikem. Více lidí než obvykle si také do sálu přineslo svačiny, složení diváctva prozrazovalo přítomnost nemálo vdovců i lidí, jejichž šuplíček humoru je označen cedulkou hobluj. Nebylo jich mnoho, ale

tím hlasitěji o sobě dávali vědět.

Spojení zasloužilého italského skladatele (nejen) filmové hudby Tearda a frontmana Einstürzende Neubauten Bargelda by mohlo navádět kamsi do hájemství zasloužilých umělců, tenhle dojem ale oba muzikanti úspěšně ředí. Výsledkem jejich tvůrčího setkání – na albech i naživo – je lexikon životních fascinací i obyčejností. Podobně jako v ironické skladbě Defenestrazioni zvažuje Bargeld masturbaci na hotelovém pokoji anebo využití hotelové služby pro svačinku jiného typu, jsou i další písně křehkou observací barevného světa, který dokáží potáhnout i závojem šedavé melancholie, aniž by ten ztratil na kráse.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Právě takové bylo jejich druhé album Nerissimo, zachycující (hrozící) cestu na druhý břeh, plné monster, u nichž není jasné, zda nás chtějí zardousit anebo jen obejmout. Koncert v Arše dával přirozeně největší prostor aktuální Christian & Mauro, proplouval ale přirozeně všemi nahrávkami – a stvrzoval jejich mimořádnou vyrovnanost, jednotnou poetiku, ale i uhrančivou variabilitu.

Bargeld, který mě naučil pít negroni a nasadil do hlavy nutkavou myšlenku, že pokud si někdy pořídím domácího mazlíčka, bude to axolotl, je na jedné straně světoběžníkem a dobrodruhem, na té druhé dokáže v souznění s Teardovou orchestrací promlouvat až konejšivě domácky. A je to právě toto spojení, které je protikladné jen zdánlivě, které dělá z jejich písní herbář dobrých nápadů k životní spokojenosti.

Vokální podání Bargelda, který dokáže být sám sobě terénní nahrávkou, bylo vlastně dokonalé, podobně jako představení spoluhráče Tearda „faking it on the electric ukulele“. Společně lahodně bruslili mezi nekonečným dojetím (díky, smyčce!), cynismem a radostí. Můžeme se bavit o koncertě, který bude doznívat ještě dlouho? „Is that a question?“