Colour Meeting II: Hip-hop na příčku a nejrychlejší prsty na světě

Malé festivaly umí být natolik návykové, že se vám skoro na ty velké ani nechce. Na občerstvení čekáte maximálně pár minut, nebrodíte se v odpadcích, vše je blízko, o čistotě toiek nemluvě. Jistě, výše jmenované nestačí. S dramaturgií vše stojí a padá. V Poličce se sice dva dny střídaly kapely často z opačného konce žánrového spektra, výběr byl nicméně pečlivý a snad každý si našel to své nebo objevil neobjevené. Samotné město je navíc až podivuhodně udržované a opečovávané, dojem umocňuje prstenec mohutných středověkých hradeb, až se nechce věřit, že jste v Čechách.

Sobotní odpoledne bylo trochu ospalé, mnozí se snažili nachytat co nejvíce slunečních paprsků, takže se festivalové publikum stěhovalo jako stín na slunečních hodinách. Program otevřela slezská písničkářka Beata Bocek, multiinstrumentalistka-samouk, která baví jazykovou směskou i milým, skromným a vtipným vystupováním. Letos si na Colour Meeting dovezla doprovod v podobě hostů a přátel, kromě Beatiny kytary, ukulele a mbiry se tak z pódia linul kontrabas, trumpeta, flétny i perkuse.

Kdo se nepřidal k chumlu dětí a rodičů jdoucích na pohádku, prohloupil. O zlaté rybce, klasická pohádka o nenasytnosti, se rodila přímo pod rukama zdatné kreslířky s přispěním kolegy i publika. Divadelní společnost Toy Machine je mistrem minimalismu, baví malé i velké, rodiče i bezdětné, nezbývá než vřele doporučit. Následující Voilá! si buď velmi oblíbíte, nebo nezkousnete. Kapela hraje pěkně, francouzské šansony a pop v nových úpravách, i autorské písně mají vyletněný, bezstarostný tunning a zpěvačka Zdenka Trvalcová zpívá výborně. Jenže to francouzské errr je místy přehnané až přehrávané, stejně jako ona šarmantní rozjuchanost. S polskými Mosaik přišly tóny poněkud jinačího ražení. Slovanská melancholie i orientální smyslnost hraná, jak sami poznamenali, „na divné nástroje“. Hlas Jolanty Kossakowské byl slyšet snad až do Vídně, jediná škoda, že dámy nechaly na očích sluneční brýle, kontakt s publikem se tak navazoval nesnadno. Duo Kieslowski dorazilo na poslední chvíli, vše se ale elegantně zvládlo. Na nože, Andělská i ochutnávka z připravované desky Mezi lopatky. Singl Obraz míchal Bonus, album produkuje Jan P. Muchow, je se na co těšit.

Pomalu se mezi psy a pobíhající děti vkrádaly postavy, které evidentně netoužily po world music. Na programu byli Prago Union & Champion Sound, alternativní hip-hop v čele s Katem. Výborné texty, šlapající kapela, Colour Meeting okamžitě na nohou a pohupující se do rytmu. Můžete nad rapem a hip-hopem ohrnovat pysk, jak chcete, Prago Union vás ale rychle přesvědčí.

Kdo si rád zatančí, měl učiněné žně. Když nastoupili Söndörgő, mnozí nevěděli, co se chystá, ale i ti, co byli s Maďary obeznámeni, se nestačili divit. Doposud nejlepší koncert, který pětice v Čechách odehrála, tornádo byl jejich pomalejší brácha. Není rychleji hrající kapely na světě, prsty Árona, Benjamina, Salamona, Dávida a Attily, bratrů, bratrance a nejlepšího kamaráda, totiž brnkají na tambury s takovým švihem, že by se nohy zamotaly i Michaelovi Flatleymu z Lord of the Dance. Už jen pár dní zbývá do vydání nového alba Tamburocket: Hungarian Fireworks. A název nemůže být zvolený lépe. Písně diváky vcucnou, roztočí, vyždímají a splavené vyplivnou. Chvála vodě zdarma, jinak by byly řady příchozích zdecimovány.

Trnavská trojka Beans & Bullets spustila tvrdé blues, při kterém mnohdy poskakovaly hrnky na stolech. Zpěvák a harmonikář Jakub Daniš střílel nekompromisní texty, bezesporu největší festivalový nářez. Už bylo dávno po půlnoci, když se zbylé hloučky rozvlnily v dancehallovém rytmu Andělem ověnčeného ansámblu Ting, kteří zakončili jedenáctý ročník extrémně sympatického festivalu. Vida, sezóna sotva začala a už je důvod těšit se na příští léto.