Colours 2017: Rozcvička s Bowiem (téměř)

Největší kompliment pro kapelu je, když jde člověk kolem, zastaví, zaposlouchá se a zůstane po zbytek koncertu. To se letos stalo Rest in Haste. Pěvecký projev blížíce se Queens of The Stone Age, rocková dravost The Hives nebo Royal Republic a hutné spodky zamíchané v posthardcorové škatuli. Na Full Moon stagi skvělý začátek dne.

To, co dostalo v jazzovém klubu Bowieho, dostalo i velkou část publika pod parovodním potrubím v Ostravě. Řeč je o kapela Donnyho McCaslina. Bílá hvězda sice svítila invertními barvami, přesto celé publikum cítilo naléhavost Bowieho posledního desky, s níž je spojený. Kam až zabloudí melodie saxofonu, než se vrátí k originálnímu tématu písně? Je nekonečno cest, kterými je možno se vydat… Naštěstí se všchno obejde bez patosu a Lazarus je skutečnou poctou, ne jen pitomou vzpomínkou.

Na Colours je o rap a hip-hop poněkud nouze, čestnou výjimku tvoří Mutanti hledají východisko. Alternativní rap a trochu dance je v živém podání nakažlivé a nekompromisní, šikana, nenávist, násilí, mrdání, to je jen část hlavního záběru kapely. Více dovolí jen necenzurované texty a živelný projev.

fotogalerie z koncertu tady, tu i tamtudy

Další reminder Bowieho přichází prostřednictvím Benjamina Clementina. Jeho písně se odmotávají z tajuplné sítě těžko rozluštitelných pavučin, když ale začne komunikovat s publikem, zjišťujeme, že je jedním z nás. Zpíváme společně dvacetkrát (opravdu): „I’m sending my condolence / I’m sending my condolence to fear / I’m sending my condolence / I’m sending my condolence to insecurities,” a podvolujeme se diktátu a rozcvičce zpěváka, který se zprvu zdál tak introvertní. Nejde vždycky dát na první dojem...