Impregnace Colours poprvé

Na červencový svátek hudby jsem se připravil poctivě, vnitřní impregnaci a tvrzení jater jsem intenzivně prováděl během předcházejícího víkendu při návštěvě hodů na jižní Moravě. Impregnace je třeba. Ostravské nebe na rozdíl od minulého ročníku přivítalo návštěvníky festivalu průtrží mračen, její vrchol mě zastihl a na delší dobu uvěznil ve stanu blízko Full Moon Stage. Proč si tedy rovnou nepočkat na první kapelu na ní vystupující, slovenské The Ills. Hudební festivaly bývají dobrým místem pro objevování nové hudby, o Colours to platí obzvlášť. A post-rockoví bratia s kytarami proklatě vysoko toho byli důkazem. Instrumentální kousky s vystavěnou gradací, skvělým zvukem a atmosférou a občas troškou toho počítání na začátek velmi potěšily. Jména jako This Will Destroy You mají na Slovensku sobě rovné kolegy.

Kratičký průzkum promoklého areálu a následují Nothing But Thieves na druhém z hlavních pódií. Podle popisů, které obsahují přirovnání snad ke všem kapelám britské historie, se člověk težko brání skepsi z příchozího, zvlášť když posléze zjistí, které z těch příměrů jsou nějbližší. Nothing But Thieves znějí jako pubertální potomek Muse a U2, kterému šli za kmotry snad Radiohead, možná spíš Coldplay nebo The Killers. Zpěvákovi Conoru Masonovi se nedá upřít jeho hlasový rozsah a um, člověk mu může jeho fyziologickou kombinaci hlasivek a plic jen závidět, i když barvou nápadně připomíná frontmany právě dvou prvně zmiňovaných kapel (a kdo říká, že si při poslechu nevzpomněl na Matta Bellamyho, tak pravděpodobně lže). Na pódiu bohužel vypadá jako „týpek od vedle“ s kšiltovkou a v jakési teplákovce a celkově je jeho charisma na úrovni brigádníka ve fabrice na součástky. Zařazený cover Where Is My Mind od Pixies byl proveden sice perfektně, nicméně zbytečně vypulírovaně a megalomansky, jako by nevyzníval dost stadionově sám o sobě. Nothing But Thieves nevystupují příliš vysoko nad průměr současného mladého rádiového rocku, stejně tak svojí živou show neurazili, ale že by nadchli...

Koncert v předchozím odstavci jmenovaných opouštíme chvilku před jeho koncem kvůli hladu (na podrobnější sondu do gastronomické nabídky se těším v dalších dnech) a také kvůli jistotě zabraných pozic před hlavní stage, kde se schyluje k vystoupení hlavních hvězd večera. Australští Tame Impala v čele se stydlivým perfekcionistou Kevinem Parkerem nastupují s posledními paprsky slunce, po krátkém intru otevírají podle očekávání nejhitovějším singlem Let It Happen z loňské desky Currents. Set pokračuje výběrem toho nejlepšího především z novinky a jejího předchůdce Lonerism. Jako intermezzo je vloženo vizuálně sonické sólo, při kterém frontman zvuky linoucími se z jeho Rickenbackera ovládá obrazce promítané na plátně za ním, které samozřejmě v psychedelické show hraje důležitou roli po celou dobu. Překvapivá a sympaticky působící je skromnost a minimalismus v gestech vystupujících, Parkerovy bosé nohy a jakoby bázeň pustit se po prodlouženém pódiu mezi lidi – vůbec se zdá, že k vykouzlení zážitku stejné velikosti by kapele postačila polovina prostoru. Skvělý koncert, který, krom obřího množství konfet, které z vlasů a oblečení diváci vyklepávali ještě nad ránem, si nevyžíval v okázalostech.

Po Tame Impala je čas na návrat k malému pódiu mezi industriálními budovami, kde začíná femme fatale polského indie popu Brodka. Její novinka Clashes je skvělá a není divu, že s ní překročila hranice Polska. Právě z nového alba sestávala většina setlistu. V průběhu vystoupení se křehky působící divoženka i její doprovodná kapela, stejně jako frontwoman oděná v bílém, proměnili v průběhu písně My Name Is Youth do rozdivočelých punkerů a rozhýbali publikum všech věkových kategorií. Rozhodně nelituji, že jsem při řešení dilematu Slowdive nebo Brodka dal přednost jí.