Colours of ANOHNI

Hned po ránu přede mnou přistává panák slivovice, díky Duchare, stýskalo se mi. V Ostravě je všechno v pořádku. Zdá se, že se počasí umoudřilo, slunce občas připomíná, že je opravdu ještě léto. Protože jako obvykle nestíháme Děti mezi reprákama, míříme rovnou na Dalekko. Mám tuhle bandu rád, baví mě jejich hudba i texty a jejich živá vystoupení celou věc posunují o úroveň výš. Nejdeme ještě spát, po chvíli festivalového zevlení a burgeru z červené řepy (je super, jen to nepřežeňte se srirachou) nabíráme směr ke dvěma hlavním pódiím, kde se odehrávají další díly ze série talentovaných indie-popových zpěvaček započaté Brodkou o den dříve. Tentokrát jsou v hledáčku dvě protagonistky z Norska - Aurora utíkající s vlky a s dětskou radostí děkující za každý potlesk a následující melancholická, o dekádu starší krajanka Susanne Sundfør. Dvě mýtické sirény, jejichž hlasům se dalo lehce podlehnout. Pátek je ale ve znamení jiné umělkyně, která se stala prakticky středobodem celého festivalu, zmínku o ní čtenář nalezne ke konci článku.

K poslednímu koncertu dne, Kittchenovu vystoupení na Full Moon stage, jsem přistupoval jako k obligátní občasné návštěvě známého, v tom duchu jsem přišel i nepřipraven a dopředu se dobře neseznámil s jeho plánem pro onen večer. A jako i ona návštěva, od které nečekáte víc, než chvíli příjemného pokecu u kafe, se může vyvinout v zážitek, který zanechá stopu, Kittchenův živý soundtrack k němému filmu A Trip To Mars se stal výjimečným a působivým momentem.

Chronologie celého dnešního deníkového zápisu si vyžádala býti narušena, aby jeho nejodstatnější část dostala jako pointa na závěr. Není to jen hudební stránka, ale celkový koncept a poselství, které z ANOHNI tvoří tak zajímavou a originální umělkyni. Vždycky, když mi angažovaní přátelé z punkové scény tvrdí, že většina hudby, co poslouchám, je "apolitická až k zblití", ona a její album Hopelesness jsou můj největší protiargument. Od začátku koncertu bylo jasné, že se nejedná o klasické festivalové vystoupení a bude nutné přistoupit na trochu jiná pravidla hry. ANOHNI svůj set pojala jako minimalismus a hlavně se během něj i pomocí oděvu zakrývajícího tvář a nasvícení zezadu odosobnila, vzdala své vizuální identity a svůj hlas propůjčovala postupně tvářím žen promítaných na plátně, čímž jen posílila dopad sdělení ze svojí perspektivy transsexuála a dlouhodobé angažovanosti v problematice genderu (spolu s CocoRosie a dalšími vede kampaň Future Feminists). Obrazy obličejů, které se smějí, tváří se vážně či pláčou a přitom odříkávají texty o problémech světa, ve kterém žijeme, ať už to je válka, trest smrti nebo globální oteplování, působily v kombinaci s propůjčeným hlasem ANOHNI husí kůži. Závěrečná zpráva jedné z oněch tváří dostala nechtěnou závažnost ve světle aktuálních událostí ve Francii i Turecku. "The world is upside down. (...) How can we make it a better place?"