Colours of Ostrava: nejprudší start v historii

Colours zažili zřejmě nejprudší start v historii. A stýskat si za sofistikovanými začátky a la Jan Garbarek by bylo pošetilé, protože byl první den nebývale efektní!

Ještě za světla začali na hlavní stagi bouřit Les Tambours Du Bronx. Sedmnáct ostrých chlápků s image trestanců pochází z periférie zpustlého industriálního města Nevers. Valí do barelů, budí hrůzu a s paličkama zachází jako s bejsbolkama (však taky začínali s násadama od krumpáčů). Na místě upadali do hardrockového tranzu a jejich nelítostné beaty otřásly stařičkýma Vítkovicema. Kdyby peklo mělo soundtrack, tak v rytmu Les Tambours Du Bronx.

Následující Shaka Ponk se zapíšou do dějin festivalu (třeba jako kdysi Gogol Bordello). Mluví se o nich jako o velkém objevu s brutální gradací, naživo je to stejně šok. Kdo neviděl, zapláče. Afroegypťanka, hysterický vlasáč, metalový kovboj (ano, to lze) a sumo s culíkama... zkázonosná šestice vyšinutých muzikantů a grafiků z Francie útočí na zdravý úsudek. Ve velkém statickém nápisu PONK se O změnilo v plátno s tak mnohovrstevnatými 3D vizualizacemi, že už nebylo jasné, čí jsme. S hravostí zběsilého funku a nesmlouvavostí punkové přímočarosti vedli koncert od první písně a výbušná show s virtuální opicí Mr. Goz přestupovala hranice únosnosti. Jejich raketový vzestup a udivující pověst nemůže vystihnout, co všechno se dělo... faktor pařby: 10!

Trocha uklidnění se naskytla na vedlejší scéně: Steve Seasick je jedním z maskotů letošních Colours. Jeho příběh potulného barda, který zažil nepočítaně dobrodružství a na výsluní scény vstoupil v podstatě zpod mostu, dojímají celé Colours. Americký tulák jak vystřižený z dávných filmů, "vagabond" v zahradníkách a kšiltce, je jedním z nejautentičtějších muzikatů country blues. A číst o jeho příbězích či nástrojích nestačí. Kytary z krabice od doutníků, výfuků a čehokoli, co se najde – v rukou Seasicka zní jak nejlepší jazzovky. Svůj syrový hlas doprovází na všechno, co může mít ozvučný otvor a aspoň jednu strunu (ano, vystačí si). S drivem mu pomáhá vousatej brácha, švédský hippie bubeník Dan Magnusson, a do muziky dávají všechno, co se jim od 60. let přihodilo. Halelujah!

Finiš patřil favorizovaným MGMT. Odhady na provedení byly dvojí, zůstalo u zlaté střední cesty. Tzn. hráli jako těžcí popíci, ale alternativu doháněli aspoň halucinogenními projekcemi. Došlo i na rádiové megahity, bohužel zbytek se trochu rozmazával. Kdo si ujíždí na retru, ocenil sedmdesátkové a osmdesátkové aranže, vodpich to ale nemělo, progresivní šmrnc taky ne. MGMT odehráli pěkný popový koncert, na který si po Shaka Ponk nikdo nevzpomene. Nevadí!